Vždycky jsem si myslela, že výchova dítěte a péče o něj bude sice náročná, ale jinak že to zvládnu s prstem v nose. Moje jasná představa, jak všechno kolem miminka budu dávat s úsměvem na rtech, držela mé duševní zdraví v neochvějné stabilitě a pozitivním módu. „V případě potíží,“ říkala jsem si, „prostě uděláme krátkou poradu…
Hurá do života!
V mém dřívějším prostopášném životě jsem měla bláhový pocit, že spím až moc. Byla jsem schopná si schrupnout krásných devět hodin přes noc. Pak se hezky nadlábnout a polenošit si až do oběda mezi nadýchanými polštářky. Poté následoval malý tříhodinový šlofík. Tenkrát jsem si myslela, že to není úplně normální, takhle zbůhdarma pospávat. Kdybych ale teď…
Jsi hustá, ty vole!
Možná na ostatní působím jako jemná slečinka, která každou chvíli omdlí, pokud si bude muset sama zavázat střevíček. Pravděpodobně také vypadám jako plachá srnečka ztracená ve strašidelném lese. A tak se občas najdou muži, jenž mají dojem, že na mě zadupou a já se jakože leknu a udělám všechno, co chtějí. To se pak nahlas…
Jak se z nás stali rodiče
Zajímalo by mě, kdo vymyslel tu historku, že děti nosí čáp. Chtěla bych mu totiž pogratulovat, potřást rukou a plácnout si s ním, jak to pěkně vymyslel a zmátl celý moje dětství. V podstatě i dospívání a vůbec zbytek mýho báječnýho života. Podle týhle teorie by si totiž jeden mohl myslet, že přijde na porodní sál,…
Těhotenská hitparáda
Kdybych měla říct, co se mi na těhotenství líbilo nejvíc, tak to byly jednoznačně moje prsa. Byly totiž konečně vidět, a to jako hodně. Díky tomu se změnilo dost věcí. Tak třeba můj kluk za mnou od té doby chodil všude jako stín a měl problém s udržením očního kontaktu a s mluvením. Já jsem musela…
Sama doma a divoká
„Tak ahoj a nezničte s holkama moc polštářů!,“ mrkne na mě šibalsky ve dveřích a je fuč. Chvíli jen tak tupě zírám na chodbě opřená o botník. Pak se konečně rozzáří malá žárovička nad mojí hlavou. „Polštářová bitva! To je ono,“ usměju se a vytáčím kámošku. Teď už si můžete představit nekonečně zpomalené záběry růžových polštářků….
Mám knírek, jó?!
„Jsou ti trochu vidět fousky,“ řekl s chladným výrazem ve tváři a zadíval se zasněně do šlehačkových mraků. Zaklapla jsem knížku, luskla na letušku a objednala jsem si dvojitý gin a tonic. Pak jsem se s vážným výrazem ve tváři otočila na svýho kluka. Lehce jsem se usmála a s vytřeštěnýma očima mu povídám: „Jak jako, fousky? Jaký…
Nemůžu, kydám hnůj
Díky covidové pandemii jsem přišla na to, že nemusím celé víkendy trávit ponořená v těstě a péct dortíky. Objevila jsem totiž kouzlo domácího pěstování a hrabání se v hlíně. Tak mi přibyla další slušná závislost. Od té doby se mi vždycky s příchodem jara rozšíří zorničky, odhodím cukrářskou zástěru, popadnu růžové holinky a utíkám na zahrádku. Tam hned…
Hele, čokoláda!
Jedna ze silných stránek mého kluka spočívá v tom, že umí opravdu dobře naslouchat. Jeho mozek sice přestává fungovat po pěti rozvitých větách, což by se na první pohled mohlo zdát jako problém. Nicméně jeho síla tkví v tom, že to moje žvanění prostě vydrží. Tedy alespoň to umí pěkně předstírat. Jedinou výjimkou je jídlo. Tam nemám…
Tak ahoj, dortíku!
Milovala jsem ty dny, kdy se nám od pusy prášil moučkový cukr a všude kolem voněl karamel. Od rána jsme měli na prstech šlehačku, smáli se na celé kolo a u toho se fotili navzájem – v paruce, ve výskoku, s vařečkou v ruce a v rozverném objetí. Kafe teklo proudem a celý den jsme si prohlíželi dortíky. Říkali…