Díky covidové pandemii jsem přišla na to, že nemusím celé víkendy trávit ponořená v těstě a péct dortíky. Objevila jsem totiž kouzlo domácího pěstování a hrabání se v hlíně. Tak mi přibyla další slušná závislost.
Od té doby se mi vždycky s příchodem jara rozšíří zorničky, odhodím cukrářskou zástěru, popadnu růžové holinky a utíkám na zahrádku. Tam hned skáču šipku do zoraného pole a dělám v něm radostně andělíčky. Pak si dám „high five“ se všema žížalama a řekneme si, jak bylo přes zimu. No a jdeme makat.
Od jara do podzimu se tedy bavím výsevem, pikýrováním, přesazováním, hnojením nebo přípravou česnekových postřiků, protože jsem biopěstitel, to dá rozum. Některé z mých kamarádek nade mnou už zlomily hůl, protože místo toho, abych šla na drink, tak odpovídám ve stylu: „Ty jo, promiň, dneska fakt nemůžu, kydám hnůj.“ Vím, zní to divně, ale je to čistá pravda a nic než pravda.
Letos jsem tomu ovšem nasadila opravdickou korunu. Vrhla jsem se totiž i na jarní řezy. V záchvatu slunečných dní jsem se dostala do extatického hajpu. Běžela jsem do zahrady a začala řezat a stříhat všechno, co se tvářilo zarostle.
Po čtyřech dnech a nocích strávených v korunách jabloní, jsem usoudila, že už to nemám pod kontrolou. Ze stromů se postupně staly spíš úhledné pahýly, ovšem to mě neodradilo. A tak musel zakročit můj kluk. Akci provedl rychle a tiše. Stáhl mě ze stromu a odnesl zpátky k plotně. Do ruky mi dal vařečku a já jsem s ní začala trochu otráveně máchat.
Zahrádkářskou sezónu tedy považuji za úspěšně zahájenou. V příštích dnech mě najdete ponořenou v hlíně, anebo se vidíme na podzim!