Jedna ze silných stránek mého kluka spočívá v tom, že umí opravdu dobře naslouchat. Jeho mozek sice přestává fungovat po pěti rozvitých větách, což by se na první pohled mohlo zdát jako problém. Nicméně jeho síla tkví v tom, že to moje žvanění prostě vydrží. Tedy alespoň to umí pěkně předstírat. Jedinou výjimkou je jídlo. Tam nemám šanci, ani kdybych byla nahá a hodně prsatá.
To jsme se jednoho slunečného dne procházeli u řeky ruku v ruce. Začala jsem klábosit o tom, co jsem za celý den prožila, koho jsem potkala, koho ne a kdo se jak zatvářil. On poctivě mlčel a přitakával. Nakonec jsem položila záludnou otázku, do které zničehonic vyhrknul: „Hele! Támhle na zemi je kousek čokolády! To je taková škoda!“ Pak mu trochu zvlhly oči, jak mu to bylo líto. Tvářil se při tom, jako kdyby vyrůstal v sirotčinci a čokoládu viděl poprvé v životě.
V takových chvílích vždycky přemýšlím, jestli ho mám strčit ze skály hned nebo až za chvíli.
Rozhovor jsem ale nakonec po dlouhém uvážení přesměrovala na nejdůležitější otázku: „A co by sis dal zítra k snídani?“ Když se upokojil představou domácích lívanečků s tvarohem, pozvolna a nenápadně jsem se vrátila ke svému žvanění. On zase klidně a tiše naslouchal.
A tak si někdy se slzou v oku říkám, kde jsou ty časy, kdy stačilo sundat si podprdu…