Milovala jsem ty dny, kdy se nám od pusy prášil moučkový cukr a všude kolem voněl karamel. Od rána jsme měli na prstech šlehačku, smáli se na celé kolo a u toho se fotili navzájem – v paruce, ve výskoku, s vařečkou v ruce a v rozverném objetí. Kafe teklo proudem a celý den jsme si prohlíželi dortíky. Říkali jsme tomu tenkrát práce.
Lidé, kteří měli možnost zvenku do našeho cukrového ráje nakouknout, si často mysleli, že tam celé dny rozhodně šňupeme, nebo něco na ten způsob. Jinak si prostě nedokázali vysvětlit, proč jsme pořád tak sluníčkově naladění. Ano, dělo se tam spoustu záhadných věcí, ale drogy nám při nástupu rovnou zakázali, a tak nám nezbylo nic jiného, než mít z té práce opravdovou radost a hrát si s moučkovým cukrem.
Ovšem, jak to tak bývá, i na modré obloze se jednou za čas objeví nějaký ten mráček. V mém případě se jich tam začalo objevovat až moc, a tak jsem se rozhodla, že začnu přemýšlet o změně.
Pravda, trvalo mi to trochu déle, než by člověk očekával. Nakonec jsem si ale po pár letech hlubokého přemýšlení řekla: „Potřebuju žít prostě jinak!“ S velkým odhodláním jsem přicupitala do práce. Rozrazila jsem dveře do kanceláře a u toho radostně mrkla na svou šéfovou. Pak už jsem jen rozšafně řekla: „Dávám výpověď, bejby.“ Nakonec jsem se šťastně zatočila na židli na znamení své svobody a vykoupení z věznice zvané Korporát.
Dál vás už nebudu nudit podrobnými detaily mé veleúspěšné životní změny. Všechno dopadlo nadmíru báječně – po pár týdnech jsem z nového pracovního prostředí byla tak nadšená, že jsem si radši rychle sbalila kabelku a utíkala pryč.
Ani po tomhle pracovním „majstrštyku“ jsem ale hledání své ideální práce nevzdala. Netvrdím, že to bylo s prstem v nose, ale nakonec jsem to fakt zvládla. Takže teď už naposledy a se slzou v oku: „Ahoj, můj milý dortíku!“