V mém dřívějším prostopášném životě jsem měla bláhový pocit, že spím až moc. Byla jsem schopná si schrupnout krásných devět hodin přes noc. Pak se hezky nadlábnout a polenošit si až do oběda mezi nadýchanými polštářky. Poté následoval malý tříhodinový šlofík.
Tenkrát jsem si myslela, že to není úplně normální, takhle zbůhdarma pospávat. Kdybych ale teď mohla říct nějaké moudro mému mladšímu já, řekla bych něco jako:
„Panebože spi, hlavně furt spi a nedělej nic jinýho. Jednoho krásnýho dne ti totiž, milá zlatá, v porodnici podstrčí nádherný miminko, usmějou se na tebe a pak nenápadně zmáčknou tlačítko s názvem spánková deprivace. Pak budeš se slzou v oku vzpomínat na ty hříšný dny, kdy jsi prochrupkala celý víkend. To, co přijde s mateřstvím, se totiž jako spánek opravdu ale opravdu nedá nazvat.“
A tak konečně musím hlouběji popřemýšlet o vzácných slovech mého bratra. Před pár lety mi totiž při každé příležitosti rád opakoval moudrou větu, která zněla nějak takhle: „Sestro, spát můžeš až v hrobě, prosimtě!“ Takže sirky do očí a hurá do života!