Zajímalo by mě, kdo vymyslel tu historku, že děti nosí čáp. Chtěla bych mu totiž pogratulovat, potřást rukou a plácnout si s ním, jak to pěkně vymyslel a zmátl celý moje dětství. V podstatě i dospívání a vůbec zbytek mýho báječnýho života.
Podle týhle teorie by si totiž jeden mohl myslet, že přijde na porodní sál, tam počká na pana čápa, případně na paní vránu, protože ta prý nosí holčičky, no a jeden z ptáků mu pak hodí miminko v uzlíku do ruky a je to. Odcházíte s úsměvem vstříc šťastným zítřkům, protože jste se právě stali rodiči.
V hodině H ale jednou přijdete na to, že tenhle příběh je jen krutá blamáž. Miminko v uzlíku si musíte prostě přinést, resp. vytlačit sami. No a tak jsem se po devíti měsících vydala do porodnice, vlezla jsem na sál a zažila jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě ženy. Vůbec jsem nebrečela, bylo to celý bezbolestný a taky to trvalo jen chvilinku. Těch šestnáct hodin jsem si fakt perfektně užila, bylo to príma, doporučuju všema deseti.
No a jelikož jsme si chtěli průběh porodu trochu okořenit i jinou zábavou než nudným tlačením, tak mi doktoři pustili žilou. Na konci jsem ale za odměnu dostala čokoládový bonbón a k tomu jednu krásnou zdravou holčičku. Pak jsem samou radostí a s výkřikem „Ježiš, my žijeme!“ hupsla na kolečkové křeslo a jela jsem jako válečný veterán do pokoje. Zdravotnický personál mi bouřlivě tleskal a mýho kluka plácali po zádech, jakej to je chlapák, že se na sále nezhroutil.
Nakonec nám holku vzali, šoupli ji do inkubátoru a popřáli všem dobrou noc. „Dobře se vyspěte, je to naposledy,“ zavolala na nás zdravotní sestřička se šibalským úsměvem. Můj kluk se na mě nechápavě otočil a já mu v mírném bezvědomí povídám: „Co to mele za blbnosti, viď? Pojď, jdem spát.“
A tak se z nás stali rodiče. Takhle jednoduchý to bylo. Prostě brnkačka.