Muži jsou prostě báječní! Když třeba člověk potřebuje přivrtat poličku, namontovat garnýž nebo vymalovat byt, tak jsou nepřekonatelní.
Navíc mají dar vynalézavosti, takže když zrovna nejsou specialisté na kutilské práce, umí si na to alespoň sehnat kumpány. Všichni ochotně přijdou, protože z toho beztak kouká závěrečná chlastačka a vzájemné plácání po zádech, poněvadž jsou to borci.
Kromě výše zmíněného oceňuji i chlapskou starostlivost, se kterou se teď setkávám častěji než dříve.
To takhle jedu spolu s dalšími tři sta osobami v jednom z vagónů našeho moderního podzemního přemisťovadla. Všichni jsme na sebe láskyplně namačkaní jako dobytek, který někdo převáží na jatka. Tu se ke mně nakloní muž ve starších letech a zašeptá: „Slečno, doporučuji vám, zavřete si tu kabelku. Máte ji dost velkou, tak ať to někoho neláká k loupeži.“ Já se na něj usměju a povídám: „Děkuju, jsem nepoučitelná, nezavírám kabelky, no.“ Pak poslušně zapnu zip mého příručního zavazadla a neznámý rytíř z metra na mě důležitě mrkne ve stylu, jakože mě zachránil. Je spokojený a já vlastně taky. Neuvěřitelné, jak to ženu v nesnázích potěší… A přitom taková blbost, co?
Pak mě záhy překvapí další cizí muž, který mi uvolní místo na sezení s vysvětlením, že mám hodně tašek, ať se s tím jako netahám. To jdu ale už vážně do kolen a jsem celá rozvrkočená!
No a sadu uzavírá jeden gentleman, který mi nedávno ochotně pomáhal při cestování s obřím dortem. Nejen, že se udržel a cestou ve vlaku z něj neolíznul ani kousek krému, ale ještě mi ho ochotně odnesl až do metra.
Ano, bylo mi sice trochu podezřelé, že jsem mu na konci cesty ten dort musela vyrvat z rukou. Ovšem s příslibem, že příště upeču něco pro něj, jsem svůj sladký zázrak dostala zpět. A tak je nad slunce jasné, že muži s velkým „M“ ještě nevymřeli.
Starostliví chlapi jsou skvělí, to je jasná věc. A já jsem z nich prostě celá nejen naměkko, ale i nadivoko. Ovšem s mírou samozřejmě. Žádné nadšení se nemá přehánět.
Takže, kdo mi zítra ponese kabelku do práce, co?