Tajné komunikační šifry jsou oblíbenou pomůckou pro zkvalitnění dobrých vztahů v naší rodině. To už je, myslím, obecně známá věc. V této mistrovské disciplíně ovšem já, jako černá ovce skupiny, zjevně stále pokulhávám.
Znovu se to projevilo při celostátních oslavách dne mého zrození (pozn. red.: toto datum zatím nebylo oficiálně vepsáno do kalendáře jako státní svátek, ale ono k tomu jednou dojde).
Tak tedy den před grandiózní „b-day“ oslavou mě kontaktoval můj otec s telegrafickou zprávou, že si potřebuje vyzvednout bicykl, který mu již necelý rok u sebe opatruji jako oko v hlavě. Podotýkám, že tuto charitativní akci dělám zcela zdarma a bez nároku na dědictví.
Následná domluva byla rychlá a jasná. Rozkaz zněl asi takhle: „Za dva dny se pro to stavím.“
Tato věta se mi ovšem stala osudnou. I opice za banán by totiž pochopila, že za tímto jednoduchým sdělením se skrývá důmyslně zakódovaná šifra oznamující zhruba toto:
„Milá dcero, máš narozeniny, a tak bych tě rád pozval na dobrou večeři, kde se plácnu přes kapsu a objednám ti minimálně deset chodů včetně aperitivu a dezertu, popovídáme si a strávíme spolu příjemné chvíle jako rodina.“
Jenže komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, že jo. Když jsem tedy akci s bicyklem musela náhle přeložit na jiný den, byla mi odtajněna ta záhadná šifra mistra otce slovy: „No, chtěl jsem tě vzít na večeři, zítra se mi to nehodí, tak aspoň ušetřím. Měj se.“
Pak jsem byla postavena před Poslední soud a obviněna z velezrady rodinné komunity. Za trest teď musím navštěvovat kurz na čtení myšlenek.
No, uznejte sami, takovéto pochybení v chápání významu slov je prostě nepřípustné a zaslouží si vhodné pokárání. Po dlouhé úvaze jsem se tedy dobrovolně vzdala plánovaného dědictví ve formě vietnamské čajové konvice a tří modro-oranžových podšálků včetně malých roztomilých hrnečků.
Za chyby se holt platí krutá daň.