Jazyková úroveň naší rodiny byla vždy velmi vysoká. Nepěkná slova, jako třeba debil či hovado, nesměla přes práh přísně střeženého rodinného krbu. A tak by mě vážně zajímalo, kde udělali soudruzi v průběhu našeho zdárného vývoje chybu.
Po letech komunikace v rámci naší sesterské komunity totiž došlo k prapodivné změně. Víte, v dávných dobách, kdy jsme ještě já a moje sestra žily v područí našich rodičů, hovořily jsme mezi sebou tak nějak vytříbeně.
Pravidlem u rodinného kulatého stolu byla jemná a vlídná komunikace. Běžně jsme na sebe mluvily v harmonickém tónu, což vypadalo třeba takto:
„Mohla bys mi prosím podat chléb v béžové ošatce, kterou máš po své levici?“
„Ale ovšem sestro, jen chvilku posečkej, než dožvýkám své poslední sousto v ústech.“
Přibližně v tomto duchu se nesly naše líbezné rozhovory, prakticky již od narození. Mamka nadšeně tleskala a jakýkoliv náznak slovní sprosťárny okamžitě zatrhla svým přísným okem verbální inspektorky.
Nejsem si jistá, zda jsme se sestrou utrpěly nějaký ošklivý úraz hlavy či něco podobného. Jedno je ale jisté, současný stav naší komunikace již nemá tak vysoké ambice jako kdysi. Pro srovnání vám předložím nástin komunikace z posledních let.
Telefonický rozhovor:
„Čau sestro vole. Jako ty chceš asi dostat pěst, né?“
„Sestruno ty vole, to si ze mě děláš řiť. Co si zase komu nakecala?“
Osobní rozprava při snídani:
„Dělej, kde sou čerstvý rohlíky? Ty dostaneš asi tečku jako. Nečum a sežer to. Tak to mi ho vyndej, takovou vrstvu másla, jo?! Nežer to máslo. Nečum furt na tu bednu u snídaně a pohni trochu.“
No a tak teď při dlouhých zimních večerech se slzou v oku vzpomínám na naše čisté a verbálně nenarušené mládí.
PS: A nečumte tak blbě, nikdo prostě není dokonalý…