Začátek listopadu patří k obdobím, které mnoho lidí bezesporu zbožňuje. Pojí se totiž s hodováním a pitím vína. Většina z nás vlastně ani neví, proč a co se vlastně oslavuje. Na tom ale nesejde, důležité je, že máme dobrou záminku k obžerství a ranní kocovině.
To není sice nic pěkného, ale musíme si přiznat, že bez dodržování starodávných zvyků bychom tu společnost prostě neudrželi v takové hezké české pospolitosti, no ne?
V naší zemi existuje ale jedno společenství, které by mohlo mít s oslavami svatého Martina dosti velký problém. Mám na mysli společenstvo domácích zvířat, na kterém lidstvo v tomto měsíci systematicky a pravidelně páchá genocidu.
Ano, hádáte správně, jsou to husy. Celý rok je pečlivě vykrmujeme šiškami kukuřičného šrotu a zpíváme jim po večerech ukolébavky, aby dobře rostly a byly baculaté. V listopadu je pak se slzami v očích zařízneme a s láskou upečeme.
Podle mého názoru by měly husy založit své vlastní odbory a dožadovat se svých práv u nejvyššího evropského soudu. No uznejte sami, někdo se před mnoha lety zřejmě z nudy rozhodl, že roztroubí do světa legendu s nimi spojenou a ejhle, husí zkáza je na světě.
Já mám naštěstí oproti husám jednu nespornou výhodu. Umím mluvit, číst a psát. Jsem lidská bytost, ještě k tomu žena, což mě od mala opravňuje k tomu, abych byla opatrovnicí rodinného krbu a současně královna kuchyně (pokud tyto řádky čte osoba spadající do skupiny feministek, prosím, ať se nyní zdrží případných námitek či komentářů). No a v životě každé správné hospodyňky přijde jednou vhodná doba, kdy rozhodně musí upéct svou první husu, a složit tak zkoušku z vysokého učení kuchařského.
Ten čas pro mě nadešel v době, kdy jsem rozverně okupovala hrad mého švagra. Kouzlo mé oblíbené vesnice mi samo dalo odpověď na otázku, co asi budu servírovat na svatomartinské hostině. Bylo tomu asi týden po mém příjezdu do skromného vesnického sídla. Chtěla jsem rodinku jaksepatří potěšit, a proto jsem se rozhodla, že součástí uvítacího víkendového odpoledne se bude podávat pomalu pečená husa na kmíně s červeným a bílým zelím, bramborovými a houskovými knedlíky a svatomartinské rohlíčky se dvěma náplněmi.
Aby toho nebylo příliš málo a nevypadala jsem jako šmudla, co neumí ani pořádně uvařit a napéct, přihodila jsem navrch ještě domácí punčové řezy. Plán byl tedy jasný, stačilo vstát ve čtyři hodiny ráno, nezhroutit se z toho a přesně ve dvanáct mohla přijít klidně celá vesnice na oběd.
Nutno dodat, že jsem husu nikdy nepekla. Vlastně jsem připravovala poprvé i domácí knedlíky, svatomartinské rohlíčky a punčové řezy taktéž. Co by se tedy mohlo na první pokus pokazit, že? Koupí se prostě menší chlazená husa a je to.
Když jsem ale vedle sebe položila mrtvé zvíře a pekáč, ve kterém se mělo připravovat, došlo mi, že tady něco nehraje. Na první pohled bylo jasné, že tohle není jen tak nějaká usmolená a prachobyčejná husa. Tohle bylo obří monstrum, které by do pekáče standardní velikosti narval jen David Coperfield. Nejdřív jsem lehce propadla panice, že to je konec. Pak jsem ale tohoto ptáka v duchu pojmenovala jako „husoid“, což mě kupodivu rozesmálo natolik, že mi mozek začal opět normálně fungovat.
Vzala jsem tudíž velmi zkušeně, a s výrazem ve tváři říkajícím „sledujte mě, blbouni, jak to zmáknu“, do rukou nůžky na drůbež a snažila se husoida ostříhat do tvaru o velikosti pekáče. Kupodivu tenhle nástroj nefungoval tak, jak by měl. Ve vzteku jsem tedy popadla asi půlmetrový nůž a začala jsem rytmicky sekat do masa i kostí. Ani tohle nešlo tak hladce, jak bych si představovala, a tak jsem zvýšila intenzitu sekání na maximum. Kolem mě začaly vesele stříkat cákance husí krve, které mimochodem vytvořily velmi zajímavou abstraktní kresbu na švagrově čerstvě vymalované zdi. Ani to ovšem moc nepomohlo, a tak jsem se na několik vteřin ponořila do meditační pozice lotosového květu, abych vymyslela strategický plán, jak dostat husoida do pekáče. Za deset vteřin jsem měla jasno. Naklonila jsem se k rozsekanému zvířeti a něžným hlasem jsem špitla: „Promiň, huso, ale nedáváš mi jinou možnost,“ a pak jsem za hlasitého bojovného výkřiku ručně odlámala jedno stehno po druhém. Nakonec i křídla a bylo to.
K dokonalosti chyběl už jen hudební podkres s tóny emotivní klasické hudby. Ta by krásně umocnila můj vítězoslavný výraz ve tváři. Pravda, s kapkami krve na tvářích a na rukou jsem se spíš podobala šílené masové vražedkyni, ale přeci jen jsem byla oblečená v květované růžovobílé kuchyňské zástěře s volánky, což dávalo jasně najevo, že jsem stále křehká žena.
Druhý den jsem čiperně vstala v půl šesté ráno, šoupla husu do trouby a pomalu ji pekla asi šest hodin. Mezitím jsem stihla připravit všechno ostatní přesně podle plánu.
Po dvanácté se na hrad přihrnula i celá švagrova rodina. Zasedli jsme ke stolu a začali hodovat. Nenápadně jsem všechny přítomné sledovala a snažila jsem se zachytit jejich emoční výrazy při každém soustu, abych z toho mohla vyvodit závěry, zda jim jídlo chutná či zda ho chtějí tajně vyzvrátit pod stůl.
Můj problém ale je, že se téměř nikdy neudržím a ještě než někdo stačí ochutnat sousto z připravených pokrmů, hystericky vyhrknu smršť otázek a komentářů: „Tak co, jak vám to chutná? Je to dobrý? Není to moc tvrdý? Dá se to jíst? Je to asi málo slaný, co? Možná to není dopečený, no, nevím, jestli se mi to povedlo.“ Až poté se zase uklidním, protože mi dojde, že nikdo nestihl během tří milisekund zaznamenat chuť jídla. Anebo mě uzemní moje sestra, která mi s jemností jí vlastní řekne: „Je to moc dobrý, sestro, fakt, tak už sklapni a jez.“
Svatomartinské menu tedy dopadlo na výbornou. Nejstarší člen uvítacího výboru mi jídlo pochválil slovy: „Dá se to jíst.“ Bratr mého skorošvagra po chvíli mlčení prohlásil něco ve stylu: „Každý kousek masa z toho stehna je opravdu zasloužený, jak to jde špatně odtrhávat od kostí.“
No, nevadí. Hlavní chod jsem se pokusila napravit svatomartinskými rohlíčky a punčovým řezem. Ten byl tak sladký, že jsme si nakonec všichni oddychli štěstím, že jsme z toho nedostali syndrom diabetické nohy.
Jednu podzimní tradici tudíž máme za sebou. Husy už nechci nikdy vidět. A nebo jen v případě, že budu mít po ruce motorovou pilu, dvacet hodin času na pečení a slušivý protichemický oblek.