Mému přísnému oku neujde sebemenší detail. Není tedy divu, že jsem si při nedávném zasedání rodinné rady všimla nebezpečného nešvaru. Šlo o malinkou neposednost s provokujícím nádechem, což způsobilo v našem harmonickém kruhu dusno. A tomu se musí ihned učinit přítrž. Nemůžeme si dovolit žádné rebelie.
Víte, když rodiče začnou mít roupy, musí se jednat rychle. Jak se jednou rozjedou, tak už je nezastavíte. Nakonec vám budou skákat po hlavě a to by tedy skutečně nešlo. I v rodinném podsvětí musí panovat nějaký řád a přísnost, no ne? Pozvala jsem si proto mámu na kobereček s tím, že se pokusíme zjednat nápravu.
Přišla jsem s akčním plánem pracovní terapie. Ta je léty ověřená a funguje spolehlivě na všechno. Jelikož jsem také velmi starostlivá dcera, zvolila jsem pro ni činnost, kterou má ze všeho nejraději.
Při kárném řízení na koberečku jsem jí vysvětlila novou strategii. „Ode dneška budeš mít dvě zaměstnání,“ sdělila jsem jí empaticky. „Pohyb ti dodá více endorfinů, a tak zmizí všechny tvé problémy,“ dodala jsem s výrazem erudovaného psychologa.
Odešla jsem spokojeně do svého luxusního apartmánu. Myslím, že mamku potěší, když bude moci relaxovat při úklidu u mých přátel, kteří na takové povrchní záležitosti nemají čas.
Počátek terapie byl velmi úspěšný. Mamka při úklidu postupovala s typickou přesností brusiče diamantů. Byt za bytem se lesknul jako křišťálový palác. Přátelům ani nevadilo, že pracuje i v nočních směnách. Přeci jen má ráda dokonalost, což vyžaduje nějakou tu hodinku navíc.
Postupem času se však její úklidová odbornost vymkla kontrole. Proto jsem přistoupila na její požadavek a na terapeutické akce jsem začala docházet jako supervizor a kouč. Jsem prostě dobrák od kosti, to je jasná věc.
V tom momentě ale mamka vycítila příležitost. Na místě mě okamžitě zaúkolovala. Aniž bych stačila říct půl slova, už jsem měla nasazené gumové rukavice, na hlavě ochrannou čepici a nepěkný pracovní oblek. Byt rozdělila do několika úseků, udělala prezentaci postupu práce a zahučela, že do půlnoci máme co dělat.
Po třech hodinách jsem vše vítězoslavně dokončila. Byla jsem na sebe náležitě pyšná. Expertka přes čistotu ovšem mé nadšení nesdílela. Hbitě mě upozornila na úklidové přešlapy, šmouhy a špatný postup práce. S vytřeštěnýma očima popadla chemický sprej a začala zuřivě leštit vše, co se jí postavilo do cesty.
Pochopila jsem, že tady mi už pšenka nepokvete. Opatrně jsem se tedy vytratila do ticha večerního města. Od té doby jsem už o ní neslyšela.
Musím konstatovat, že s rodiči jsou opravdu jen samé starosti. Člověk jim chce udělat trochu radost a oni jsou takhle nevděční.