V každé rodině je něco. Toto vzácné moudro jste už jistě někdy zaslechli. Je to taková drobná šmouha, škraloupek, prostě nepěkná věc, o které se většinou nemluví. A to je veliká, ale opravdu velikánská škoda.
Většinou se taková mírná nedokonalost tutlá úspěšně do té doby, než dojde na kárné řízení, kdy je potřeba rychle najít jakéhokoli viníka a odvést pozornost. Pak přichází na řadu eso v rukávu v podobě tzv. černé ovce rodiny. A taková ovce se hledá snadno. Tajemství tkví v tom, že nikdo nejsme dokonalí, a tak některé rodiny mají kupříkladu svého alkoholika, jiné zase veselého psychopata a další třeba loupežníka či podobně líbeznou černou ovečku.
I naše rodina ukrývá takový malý poklad. Jelikož patříme mezi ty výjimečné případy, tak u nás rozhodně nenajdete nikoho se závislostí, ani lupiče ve svých řadách nemáme. A psychické poruchy už vůbec, protože my ani nevíme, co to je. V našich řadách ukrýváme pouze malé Einsteiny. Zatím tedy pouze jednoho.
Objevili jsme ho náhodou v den jeho druhých narozenin. Do té doby se zdálo, že se do rodiny narodil malý lenochod s lidskou tváří. Jakýkoli pohyb navíc striktně odmítal, stále si trůnil ve své dětské postýlce či židličce a nechával si vkládat pečlivě očistěné ovoce do úst. Když mělo dojít k prvním krůčkům, pro jistotu si zlomil nožičku, aby tak zabránil nejhoršímu a mohl se dál nechat přenášet na svých královských nosítkách.
Když ale dosáhl téměř dospělého věku (rozumějte v den jeho 2. narozenin), situace se náhle otočila a císařpán začal chodit. Takhle, on už chodil dost dlouhou dobu předtím, nicméně jeho vývoj se dvojnásobně zrychlil. Aktivitu vzal do svých rukou a stal se z něj malý běžec.
A nejen to. Přidalo se k tomu i plynule mluvené slovo. Můžeme spolu tedy nyní hovořit o závažných tématech jako „Broskev je moc dobrá. Já potřebuju tu vrtačku. Slepičky jsou zavřený. Já nejdu spát, potřebuju čůrat.“
Věty o čtyřech slovech má občas problém sestavit i jeho laskavý otec, který většinu času jemně bručí (rozumějte, když přijde z práce nebo se společensky unaví s partou vojáků). I jeho matka má se slovní zásobou občas lehké problémy. Zvláště po tom, co dokojila.
Je vám tedy asi jasné, že vychováváme budoucího Einsteina. Je to černé na bílém, o tom není pochyb.
I z těchto důvodů je nutné začít ho připravovat na školní docházku. Není čas ztrácet čas a já nad ním přebírám akademický patronát (přeci jen mám zatím dvě nedokončené vysoké školy, tudíž je zřejmé, že neexistuje vhodnější člověk, který by to měl převzít).
Zvonek zvoní, takže kluku, hurá do školy!