Zodpovědní rodičové se vyznačují jednou velmi typickou vlastností, a tou je starostlivost. Je to bohulibá charakteristika, díky které vás nikdy nenechají ve štychu. Od mala se vám snaží být oporou při zvládání nejrůznějších problémů, na které byste zpočátku sami nestačili. Tím se podílí na vašem vývoji, jehož vrcholem by měla být samostatnost.
Nemám tím ovšem na mysli to, že si zvládnete sami bez vlídného rodičovského vedení vsunout zubní kartáček s jahodově chutnající pastou do úst a vyčistit si chrup. Tenhle výkon je hodný potlesku ve věku asi jednoho roku. Po třicítce vám za to „standing ovation“ už nikdo vážně dělat nebude. Já vím, je to kruté, ale je to tak.
Vyvrcholením starostlivého, laskavého a pevného přístupu rodičů by měla být samostatně smýšlející osobnost, která je schopná fungovat ve společnosti, činit závažná rozhodnutí, pracovat a hlavně z toho odvádět tučné daně. Prostě žít tak nějak zodpovědně svůj život. Nebo se o to alespoň snažit.
Vzorným příkladem takového rodiče je i moje matka. Našla mě sice pod okapem, jak mi s nesmírnou radostí často opakuje, ale starala se o mě jako o vlastní. Matčiny starostlivé zásahy, které po celou dobu přispívaly k vysokému standardu kvality mého života, velice oceňuji, neboť se díky ní ze mě stal řádný občan. Pracuji, ještě stále také studuji, protože pouhým docházením do zaměstnání bych nebyla dostatečně vytížená. Bydlím již několik dlouhých let odděleně, a tudíž jsem plně samostatná.
Je ovšem nutné si přiznat, že někteří rodičové to se svým starostlivým zápalem dotáhnou tak daleko, že zapomínají na věkovou hranici, kdy již není nutné svým potomkům lžičkou vkládat potravu do úst. Obzvláště se to nehodí ve chvíli, kdy člověk přesáhne magickou třicítku. Pak to už začne být přinejmenším podivně nápadné.
No a tak se občas stávají nepříjemné situace, kdy mají někteří rodiče pocit, že by měli zasáhnout, protože je vám teprve přes třicet a ještě nemáte dostatek zkušeností.
I moje mamka má občas takové zvláštní záchvaty, kdy jí najednou začne cukat levý koutek oka. Pak se náhle rozeběhne do mého bytu, od kterého má samozřejmě klíče, a začne hystericky čistit záchodovou mísu s takovou vervou, že si na toaletu ještě několik dní poté nesednu, protože zničit křišťálově lesknoucí se porcelán by bylo do nebe volající. Posléze se dozvím, že já bych si nikdy takhle pěkně ten záchod neumyla, a proto byl tento vysoce specializovaný zásah víc než nutný.
Stejně tak je tomu i v dalších oblastech mého života. Například v disciplíně žehlení a praní prádla podle hodnocení rodičovské komise také nepatřím mezi top desítku. Při každé návštěvě proto svádíme debatu o tom, že by bylo lepší, kdyby mi odborně vyprala záclony a povlečení. Následně by všechno desetkrát přežehlila speciální raketovou superžehličkou, abych se mohla pyšnit nejhladšími záclonami na světě. Nemám je totiž tak rovné, jak by mohly být. A kdo nemá rovné záclony, ten to daleko nedotáhne.
Její starostlivost často nabere takové obrátky, že se rozdivočí a svou pozornost přesune i na záležitosti týkající se mé práce, studia, vztahů, bydlení a…vlastně se pro jistotu zaměří na celý můj život, aby to bylo kompletní. V tu chvíli vím, že tady přestává veškerá legrace a na čas musím přistoupit ke konečnému řešení. Zabavím jí klíče od svého bytu, lehce ji pokárám, měsíc s ní nemluvím a jen si k ní chodím pro něco malého k jídlu, když mi před výplatou dochází úspory.
Naposledy jsme se viděly, když jsem s ní probírala představu o regálu na knihy, který jsem si hodlala nechat vyrobit. Můj výmysl se jí zdál ale zcela nevhodný. Několik desítek minut jsem trpělivě poslouchala erudovaný výklad na téma, jaký bych měla mít doma nábytek. Součástí přednášky byl samozřejmě i podrobný nákres, kde a jak bude každá skříň stát, jakou bude mít barvu a velikost. Po mojí námitce, že si to chci ale udělat trošičku jinak, matka upadla do lehkého kómatu a začala mi zdůrazňovat, že má více zkušeností. Aby upozornila na to, že to myslí skutečně vážně, varovně mi zacinkala před očima svazkem klíčů a vykřikla: „Mám tvoje klíče.“ V ten moment jsem zmáčkla tajné červené tlačítko poslední záchrany, které mám schované pod jejím stolem, kdyby bylo nejhůře. Zapálila jsem si rychle cigaretu na uklidněnou a potichu jsem usrkávala kávu.
Poslední věta, kterou mi několikrát zopakovala před tím, než jsem jí zavolala záchranku, zněla asi nějak takto: „Ten regál na knížky tam ale nemůžeš mít, to nebude držet, ty poličky musí být horizontální! Já jsem stavěla barák a ty si ještě nevychovala ani morče!“ Pak matku spacifikovali přivolaní lékaři a odvezli ji, aby si na několik dní odpočinula někde v klidu v přírodě.
Mít starostlivé rodiče je k nezaplacení, ale nepůjčujte jim klíče od svého bytu. Nikdy.