Jako správná parta holek musíme alespoň jednou za měsíc vyjet na kolo a prohovořit veledůležité záležitosti. K tomu je nutné pěkně se opálit, ukázat si nové laky na nehty a sdělit si pikantérie z našich životních příběhů.
Takže oprášíme naše růžová horská kola a za neustálého povyku, smíchu a překřikování vyrážíme vstříc klidnou krajinou. Usadíme se mezi sluncem ošlehanými rybáři, kteří se mlčky snaží ulovit dvoumetrového kapříka v Labi.
Po hodině usrkávání bublinek a sdělování zásadních pravd a smyslu života vybalíme dortíky. Nasvačíme se, protože i rybáři chtějí mít alespoň pět minut pauzu, aby jim z našich hovorů nepraskla hlava. Pak nasedneme na růžové draky a šlápneme do pedálů s takovou vervou, aby nám mocně vlály vlasy. Čtyřhodinovou vyjížďku zakončíme hovorem o těžkém životě matek s dětmi a soucitnou slzou v oku.
Pak se rozutečeme do svých luxusních vilek. Já se vrátím ke sledování videí o kvantové fyzice a pečení koláčů. Druhá si nalije šťopičku panáka, zapálí doutník a sleduje vývoj cen na burze. Třetí si zaběhne večerní půlmaraton a svižně naťuká účetní závěrku.
Občas si říkám, jestli té bezstarostnosti není až moc. Zamyslím se a…ano, tohle je nechutně báječný život. Tak si ho pojďme užít, dokud nás neuloží do epesní truhličky hluboko, ale opravdu hluboko, pod zem.