Prozradím vám jedno tajemství. Máte vůbec rádi tajemství? Já osobně je naprosto miluju. Ten pocit, kdy se s lehkým a příjemným chvěním nemůžete dočkat, až někdo vysloví to, co vás zrovna teď nejvíc zajímá. Po čem dychtivě toužíte, protože chcete porozumět něčemu skrytému a doufáte, že vás nová informace obohatí natolik, aby došlo k aha efektu. Pak přichází na řadu orgasmický výbuch radosti z objevení něčeho dosud nepoznaného…
Ano, tak takhle přesně to, milí čtenáři, samozřejmě nebude. Za prvé jste všichni stejně unavení z práce, takže i kdybych vám chtěla říct největší tajemství života, stejně byste nebyli schopni to adekvátně zpracovat. Jednak kvůli kognitivní únavě a pak taky pro celkové vyčerpání organismu.
Za druhé, pokud by vás takhle vzrušil tenhle text, máte nejspíš nějakou sexuální odchylku, tudíž vám je odhalení jakéhokoli tajemství beztak jedno.
Za třetí se domnívám, že v tomhle příběhu se vlastně nejedná o žádné nové šokující zjištění. Je to o běžném pozemském životě. Krev, vraždy, mafie, nekonečné party, špinavý prachy a lehký holky. Nic víc, nic míň.
KAPITOLA 1
Bezvaskvělý život!
Když se narodí holčička, je to takový malý zázrak ohlašující příchod nové královny na svět. Odmala je hýčkána a poctivě připravována na zodpovědnou vědecko-uměleckou dráhu a roztomile hýřivý život po boku charakterního, vtipného a odvážného muže. Ti dva se potkají a poznají, že jsou jeden pro druhého stvořeni. On ji dominantně uloví a pak prožijí tu pravou a nefalšovanou pohádku. Takhle nějak by to bezpochyby mělo být. V tomto bodě se myslím shodneme všichni.
Je proto zcela evidentní, že i já jsem jako žena musela být po narození předurčena k tomu, abych prožila harmonické dětství s poníky a všudypřítomnou duhou ohlašující všem kolem mě, že tady je svět skutečně v pořádku. Nečeká mě nic jiného než vesele rozverná jízda životem. Bylo nadmíru jasné, že se nemůže absolutně nic pokazit. A do té doby, než se setkám se svou osudovou láskou, ještě třeba stihnu obohatit lidstvo na poli vědeckém. To by počáteční sen o pohádkovém životě posunulo ještě o pár levelů výš, tedy do kategorie zázraků.
Pojďme si to shrnout. Měl to být život královny s jednorožci plivajícími duhu. Svět měl být růžový a všude kolem láska a zvonivý smích. S mým budoucím manželem jsem se podle původního plánu měla potkat již velmi brzy. Ideálně už v jeslích. Tam jsme si měli svatosvatě slíbit věrnou lásku až do konce života. No a pak jsme měli prožívat nehynoucí vášeň. Sportovali bychom spolu, jezdili na dovolené k moři, běhali nazí po pláži nebo v lese a házeli po sobě šiškami. Sem tam bychom zajeli na oběd pod Eifelovku nebo na odpolední kávu a dortík do Říma. Pak zase hezky zpátky do práce. Prostě klasika.
Takhle bychom několik let žili ve smíchu a radosti a po žhavých letních nocích bychom zplodili pár dětí, aby byl zajištěn alespoň jeden geneticky perfektní nadčlověk. Nakonec by mě můj milý požádal o ruku – ve velkém stylu samozřejmě. Ráno by jen tak ledabyle prohlásil: „Dej si kafe, vypadáš nějak unaveně“. Na stole by mi přistál půllitrový hrnek. A zhruba po hodině laškovného usrkávání a vytváření kávových bublinek pomocí brčka bych konečně na dně šálku uviděla důmyslně schovaný prstýnek vlastnoručně vyrobený ze starého plechu (nebo něčeho podobně romantického). Zakřičela bych „Jůůů,“ a můj skoromuž by zkoprněl a prohlásil tu srdceryvnou větu, jakože jestli si ho teda vezmu. Usmála bych se, jako pravá královna jen tak zlehka, pak bych na něj radostí skočila. Oba bychom spadli na zem, on by si asi trochu rozbil hlavu, ale to by v tu chvíli bylo vedlejší, protože bych řekla své „ano“. Takhle přesně to mělo být. Nikdo v mém okolí o tom nepochyboval ani minutu.
Moji drazí rodičové do mého života taktéž vkládali velké naděje. Byli skálopevně přesvědčeni o tom, že dnem mého narození začíná přinejmenším nová etapa v dějinách lidstva. Ano, mé geniální schopnosti, zahrnující vše od hry na roztomilou flétničku, přes ladný krasopis, plynulé čtení a vytříbený kreslířský talent, dávaly světu jasně najevo, že tahle holka bude prostě božská. Jejich nadšení jsem v dětství ještě rozdmýchávala plejádou vytříbených zájmů.
Ve dnech školního volna jsem si kupříkladu sama a dobrovolně vyplňovala sérii sešitů s názvem „Opakuj si o prázdninách“. Další mou oblíbenou aktivitou pak bylo vymýšlení nejrůznějších vynálezů. Když tedy poprvé spatřili můj plánek s nákresem létajícího sedátka na vzdušný pohon, matka divoce zatleskala a otec začal přemýšlet, jaké akcie koupí za tučný obnos peněz, které dostanu, až si nechám tento erudovaný stroj patentovat. Oba do mě vložili bezmeznou důvěru a doufali, že v další fázi objevím třeba nový způsob jak snadno a rychle rozbít atom nebo že budu vést výzkumný tým pracující na lidských klonech.
No, je pravda, že jejich očekávání bylo možná trochu skromnější. Myslím, že otec by byl spokojen, kdybych šla v jeho šlépějích a stala se vojenským důstojníkem. Matce by stačilo i to, kdybych si našla slušného muže pro život a ve dvaceti pěti založila rodinu.
Naše krásná teorie však začala mít postupem času jakési trhliny. Vědecky vzato se vyskytly tzv. statistické chyby, které se zvětšovaly a prohlubovaly přímo úměrně s mým věkem.
KAPITOLA 2
Je to podvod!
Jednoho dne jsem se tedy probudila z té životní diskotéky a zjistila, že je mi vlastně už přes třicet a že kolem není vůbec ale vůbec žádná duha. Ani poníci, ani sluha a ani chlap, který by mi přinesl snídani do postele. Prsten s diamantem na ruce jsem taky neměla, tudíž jsem situaci vyhodnotila jako velmi závažnou. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jen poházené šaty s kousky zvratků, rozsypané cigarety a prázdnou peněženku. Na ruce se blyštilo napůl rozmazané razítko s nápisem „U Zlaté palmy“.
Pomaličku mi začínalo docházet, že včerejší večer jsem zřejmě strávila v jednom ze svých oblíbených nóbl podniků čtvrté cenové kategorie. Lehce mě rozrušilo, že jsem v tu chvíli nevěděla, jestli se tam můžu ještě někdy ukázat nebo zda tam budu muset příští měsíc po nocích mýt nádobí a záchodky. Přeci jen, prohlásit, že platím za celou hospodu, nebyl nejchytřejší tah.
V tomhle momentě mi došlo, že tady něco nehraje. Tohle asi nebude ten báječný život, který jsme si jasně odsouhlasili hned po mém narození. To mě tak rozzlobilo, že jsem měla chuť jít za matkou žalovat. Já vím, bonzovat se nemá, ale hlásit se to musí. Ihned jsem si vytvořila záchranný plán. Prostě za ní přijdu a řeknu: „Mami, takhle jsem si ten život nepředstavovala.“ A pak se začnou dít věci. Matka se hbitě vztyčí, vytočí číslo na nebeský úřad pro věci veřejné, vyžádá si mluvit s Bohem, sdělí mu závažnost situace, pěkně mu to vytmaví. Pak zavěsí telefon a řekne mi: „Je to vyřízené, očekávej zázraky.“ Já se spokojeně usměju, odejdu se vztyčenou hlavou a vítězným pocitem do svého bytu. Půjdu si na chvilku zdřímnout a až se probudím, svět bude opět v pořádku. Geniální představa.
S tímto plánem jsem šla skutečně za matkou. Rozrazila jsem dveře a s dominancí mi vlastní jsem výhružně řekla: „Mami, život není takový, jaký jsem si ho vysnila, jsem zvědavá, co s tím budeš dělat.“ Matka se na mě usmála, pak se na jedno oko zamračila a zamumlala něco jako „ty zase vypadáš“. Hbitě se vymrštila k telefonu a vytočila číslo mého doktora přes hlavu, aby se ujistila, že mi dal správné léky. Poté zavěsila a laskavě mi sdělila, že si mám jít domu opět lehnout a před spaním zapít o jednu pilulku navíc. Na cestu mi dala ještě pár brambor, ovoce, ovesné sušenky, domácí sekanou, vajíčka, kompot, džem, kyselé okurky, prášek na bílé prádlo, čisticí prostředek na WC a balík toaletního papíru. Odcházela jsem tedy notně zmatená a zděšená z toho, že nic nevyřešila tak, jak jsem chtěla. Ale nemusím už chodit na nákup, což je sice chabá záplata na moje strasti, ale budiž. Dobelhala jsem se tedy domů, bydlím pro jistotu jen přes ulici, a po té náročné cestě jsem sebou plácla na postel a usnula.
Druhý den ale kupodivu k žádné změně také nedošlo. „To je prostě vrchol všeho! Tak tohle jsme si tedy nedomluvili. Tady přestává veškerá legrace!“ Začínám se lehce zlobit a to rozhodně není dobré. „Takhle to dál nepůjde, okamžitě mi vraťte můj perfektní život,“ mumlala jsem si pod jemnými vousky a pěstičkami přitom bušila do malého polštářku. Tohle nebylo v plánu a ten zněl jasně: báječný život jako z pohádky. Až přijdu na to, který pitomeček tenhle nehorázný a neodpustitelný omyl způsobil, tak to si za rámeček tedy nedá. Je to lumpárna, takhle mě ošidit a oklamat. Snad jsme na začátku podepsali smlouvu a přes to nejede vlak. Co je psáno, to je dáno. První slovo platí, druhý leze z gatí.
No, dobře, je docela pravděpodobné, že jsem nikdy žádnou životní smlouvu o splněném štěstí nepodepsala. Beztak by v ní byl jistě napsaný neviditelný dodatek, že za případné závady nikdo neručí. Když bych se domáhala spravedlnosti, tak by ten cár papíru najednou shořel před očima a firma zaručující štěstí by nebyla k nalezení na své trvalé adrese. Po chlapíkovi, se kterým bych to podepsala, by se čirou náhodou slehla zem nebo by se po vypátrání proměnil v obláček dýmu a z podzemí by se vzápětí ozval ďábelský smích. To je ale jasný náznak nepoctivosti, takže je možná dobře, že smlouva neexistuje. Stejně to ale není fér, no ne? To mi musí každý uznat. Taková blamáž.
KAPITOLA 3
Za všechno můžou rodiče
Když jsem si tedy po třicítce uvědomila, že vedle sebe nemám prince na bílém koni (ne, opravdu nebyl schovaný ani pod postelí), tak mě to trochu znepokojilo. Navíc jsem nebyla ani v žádné vile se zahradou a vířivkou a žádný sluha mi nenosil drinky zdarma. Místo toho jsem v garsonce, kde si nájem musím platit sama, což už je jasné znamení pro panický záchvat úzkosti.
Tak jsem se nejdřív hystericky rozbrečela, chvíli mlátila rukama do polštáře, a pak jsem šla celá vyčerpaná jakoby náhodou kolem ledničky. No a najednou sedím zase v posteli s tabulkou čokolády, klobásou, kyselými okurkami, dortíkem se šlehandou, čerstvým croissantem s lososovou pěnou a arašídovým máslem. Je to jen taková mňamka na chuť, tudíž výčitky vůči ideální postavě absolutně nepřichází v úvahu.
Takže se tláskám, mezitím brečím, do toho se občas směju u seriálu, který jsem viděla už stokrát, ale pořád je tolik srandovní. Nakonec jsem se po tom všem pozvracela, protože tohle by nevydržel ani žaludek prasete.
Následně se doplazím zpátky do postele, kde propuknu v hysterický pláč kvůli zkažené postavě. Na závěr proběhl i těhotenský test, s ohledem na děsivou kombinace pokrmů, kterou jsem právě spořádala. Test ukázal, že těhotenství nehrozí. Na řadu tedy přichází znovu hysterický brek a šlofík.
Další den ráno jsem se ovšem probudila jakoby nic s dobrou náladou. Smála jsem se svým vtipům, pobavila kolegy v práci svou rozverností a neutuchající energií mládí. Sem tam jsem předstírala, jakože hodně pracuju, aby mi chlebodárce opět poslal výplatu, a pak jsem vyrazila spořádaně domů. Tam jsem se zhroutila s pláčem na postel a takhle se to opakovalo několikrát do měsíce.
Je tedy pochopitelné, že jednou prostě musel přijít čas, abych si jasně vytyčila, kdo za to může. Na řadu přichází velkolepá analýza s elektronickou tužkou. Aha! Výpočty jasně naznačují, že prapůvodce všeho toho nepěkného v mém životě byl celou dobu blízko mě. Dokonce nebyl jen jeden, nýbrž dva! Hřála jsem si na prsou hady. No, mami, tati, to jsem od vás tedy nečekala. Je to černé na bílém, mohou za to rodiče.
Pojďme si otevřeně přiznat, že vždycky je lepší obvinit více než jednoho člověka. Mít někoho v záloze je důležité, protože pak máte šanci, že pokud se svými argumenty neuspějete u jedné osoby, vždy to můžete hodit ještě na záložního hříšníka a usvědčit ho alespoň ze spoluúčasti. A tím je to tutovka.
Od té doby, co jsem si uvědomila, že za všechno mohou rodiče, se mi dost ulevilo. Byla to skutečně spásná myšlenka, neboť to zapadá do konceptu „Ty za nic nemůžeš, to ostatní jsou za to zodpovědní.“ S tímto pocitem se žije rozhodně mnohem lépe. Rodiče spáchali mnoho chyb. Matka mě určitě málo kojila, nechávala mě moc dlouho o samotě nebo mi zakazovala čokoládu. A to nepočítám ty skandální situace, kdy mě posílala na tábory a k moři, kam jsem vůbec nechtěla. Ještě se mě celé dětství pokoušela podplácet pusinkováním, vymýšlením zábavných her nebo lechtáním na nohou. Tahle krkavčí výchova se na mě musela jistojistě odrazit v tom nejhorším slova smyslu. O otcově vojenském vedení raději pomlčím, neboť jeho výslechy pod lampičkou ve mně zanechaly traumatické následky dodnes.
Dobře, uznávám, možná matce u soudu přilepším tím, že mi žádný perfektní život nikdy neslíbila. Dokonce mě možná i upozorňovala na to, že to zřejmě nebude takové, jaké jsem si to stále naivně a tvrdošíjně představovala. Stejně ale někoho musím potrestat, to dá rozum, že jo.
Je to tedy jasné. Viníky mám označené, a tím se absolutně všechno řeší. Prostě jen dojdu na příslušné úřady oznámit, že je to celé nedorozumění a že požaduji, aby se můj život začal vyvíjet tak, jak bylo původně v plánu.
Chci mít prostě šťastnou rodinu, šťastný dům, šťastnou zahradu, šťastné sousedy, šťastná vejce, šťastný mozek a vůbec všechno, co jde, chci šťastné. A to s okamžitou platností. Myslím, že nechci nic extra výjimečného. Jsem skromná holka, to se musí nechat.
KAPITOLA 4
Pohádky jsou blamáž
Velmi pečlivě jsem tedy sepsala svou stížnost a vložila ji do obálky. Několikrát jsem ji olízla a poslala poštou na nejvyšší kontrolní úřad. Tvářila jsem se u toho dost důležitě, aby paní na poštovní přepážce pochopila, že obsah dopisu je záležitost přinejmenším státního charakteru. Tudíž by měla psaní okamžitě vložit do tajného trezoru a expresním holubem ji vyslat na místo určení.
Byla jsem k tomu i vhodně oblečená. Černý kabát a blyštivé brýle jasně naznačovaly vážnost situace. Nicméně mám neblahý pocit, že jsem spíš vzbudila podezření, že chci poštu přepadnout a všechny přítomné postřílet samopalem, který vytáhnu z obří kabelky těžce se houpající na mém levém předloktí.
Pak jsem si doma uvařila kávu, hupsla na gauč a očekávala s úsměvem na tváři vyřešení mé situace, tzv. zázrak. Po týdnu jsem začala být lehce nervózní, protože se stále nic nového nedělo. Nechtěla jsem ale být zbytečně hysterická, takže jsem se ponořila do meditačního klidu a s další kávou vyčkávala na životní zvrat. Pro jistotu jsem přestala chodit i do práce, protože co kdyby se najednou můj život změnil k lepšímu a já bych zrovna nebyla doma. To bych byla blbá, kdybych takovouhle šanci propásla a seděla zrovna v mé útulné kanceláři, no ne?
Když se ale ani po třech týdnech trpělivého čekání nic nedělo, kromě akutní otravy kofeinem, tak už jsem se začínala vážně zlobit. A to není dobré. No a pak najednou zazvonil telefon. „Je to tady,“ zavýskla jsem a pokračovala „Volají mi z úřadu a chtějí mi jistě sdělit, že se od zítřka můj život naprosto zásadním způsobem změní!“ Přijala jsem hovor a z telefonu se ozvalo: „Jestli zejtra nenaklusáš do práce, tak už pak nechoď vůbec, blboune!“
Pche, taková nehoráznost! To fakt není fér. A tak jsem se oblékla a do práce odjela pro jistotu hned. Přece jen potřebuju peníze na kafe.
Jestli jste čekali šťastný konec, tak ta chvíle právě přichází. Je na čase si otevřeně říci, že nás všechny jednoduše podvedli. Od narození to bylo samé „ďuďu, ťuťu, ňuňu“, naslibovali nám hory doly, prince na bílých koních, harmonické vztahy, sluníčkově dobrotivé lidi všude kolem, blahobyt a mír. Kdybych to chtěla okomentovat, řekla bych na to jen: „Leda prd!“
Možná se vám to zdá příliš kruté, ale uznejte sami. Už jste si třeba někdy koupili lískový oříšek, ze kterého po rozlousknutí vypadly blankytně modré sexy šaty? Já si ty oříšky kupuju každý týden a zatím nic, ale jsem trpělivá, a tak ještě vyčkám. A už jste potkali prince na bujném bílém oři?
V tomto bodě musím přiznat, že jsem již několik princů potkala. S jedním z nich jsem skončila u soudu, za dalším jsem jezdila do psychiatrické léčebny, protože byl veselá kopa a velmi rád řešil problémy pitím lihovinových nápojů. No a třeba ten poslední princ si myslel, že by bylo efektivní držet se strategie typu „ve třech se to lépe táhne“, a tak chtěl mít jednu princeznu na život a jednu nebo dvě, tři, čtyři… na hraní. Nutno dodat, že se ale o všechny své „kamarádky“, jak je lišácky nazýval, uměl velice hezky postarat. Jediná oblast, ve které měl malé nedostatky, ale jen opravdu malinké, byla neschopnost vyjadřovat se významově přesně. Přiznejme si, že zaměňovat pojmy „partnerka“, „manželka“, „kámoška“ a „hračka“ se už v dospělosti příliš nehodí. Zvláště, když vám je skoro čtyřicet let.
Ale abych jen nekritizovala. V závěru to byla docela velká sranda. Hlavně, když postupně odkrýváte všechny informace, které vám muž laškovně utají. Já vím, chtěl mě tím vším prostě jen pobavit. Věděl, že mám přiblblé vtipy ráda. Musím tedy ocenit, že to se mu moc povedlo. To vám byla taková legrace, že se mi samou radostí chtělo střílet pistolí do vzduchu, jako to dělají kovbojové. Měla jsem ale obavu, že bych mu u toho mohla omylem vystřelit mozek z hlavy. Jenže komu by se pak chtělo ten svinčík uklízet, že jo. Tak jsem svou radost nakonec potlačila.
Pokud tedy někdy narazím na alespoň trochu normálního (rozumějte charakterního) muže, který jednak nebude fiktivní, nebude mu přes devadesát, nebude mít ve sklepě schovanou napůl mrtvou přítelkyni nebo manželku a nebude to jednoduše řečeno psychopat, tak pro jistotu omdlím. Pak vytáhnu znovu vlajku s nápisem „Pravda a láska vítězí“, a až mě pozve na rande, tak půjdu. A pokud spolu někdy čistě náhodou otěhotníme, řeknu našim potomkům hned po porodu toto:
„Milé děti, duhoví poníci jsou mrtví a jednorožci nikdy neexistovali. Popelka byla týraná holčička, a tak si díky své narušené psychice vybájila prince na bílém koni, aby se úplně nezcvokla. A Ježíšek? To je výmysl západní euroamerické kultury, který slouží k udržení ekonomiky státu. Je to všechno prostě jedna velká blamáž. Tak už spěte, mám vás ráda, dobrou noc.“