Hlavolamy jsou vážně bezvadná věc. Mám je moc ráda – když mi jdou a dokážu je bez námahy vyřešit. Existují ovšem i přihlouplé hry a rébusy, se kterými mám trošičku problém. Ano, je to tak. Svět není vždycky jen růžový. Mezi námi jsou totiž i takové ty zcela pitomé hry, při kterých zaostávám, nebo hádanky, které z neznámého důvodu nedokážu vyřešit. A to já ale vážně nemám ráda a začnu se zlobit.
Poslední dobou jsem si obzvláště oblíbila jednu hru, které jsem také chtěla dát šanci, aby si mě získala. Připadala mi zpočátku docela milá a dynamická. No, uznejte sami, kůň si tam zvesela hopká přes ostatní figurky a královna si rozmarně jezdí po desce, jak se jí zachce. Obtěžuje krále a dotírá na něj ze všech stran. Po několika hodinách promyšlené strategie ji to ovšem začne nudit (rozumějte je to žena a chce všechno hned), a tak jednotahově vyšachuje krále. Pak už stačí vytáhnout z rukávu nějaký ten mat a Game over. Jak prosté, že?
Bystřejší z vás jistě poznali, že je řeč o královské hře zvané šachy. Dalo by se říct, že je tato zábava stará téměř jako lidstvo samo. Mám však soukromou teorii, že hned po Velkém třesku se z husté mlhoviny vynořila šachová deska, která se za miliardy let rozpínala tak mocně, až se rozvinula v moderní podobu sportu. Jinak si nedokážu vysvětlit komplikovanost a pestrost strategií, které při tom můžete zažít.
No, abych to moc nenatahovala, začala jsem hrát šachy. Jde mi to moc dobře, baví mě to a zlepšuji se každým dnem. Toto sdělení však berte spíš jako hypotézu, která je platná pouze z jedné třetiny. Ta platná část je zmínka o tom, že mě to baví. Zbytek si jistě domyslíte sami.
Veškerá legrace ale skončila v momentě, kdy jsem dostala šachovou hádanku. Velmistři ji prý dokážou vyřešit za tři minuty, kandidáti na velmistra za dvacet minut a ostatní v rozmezí od hodiny až po týden.
Já přirozeně spadám do skupiny, která měla jasno hned – to nevyřeším. Na základě precizního úsudku jsem se preventivně naštvala rovnou, abych zbytečně neztrácela čas. Přesto jsem ale zaťala všechny své mozkové buňky a snažila se osvěžit svůj inteligenční potenciál s optimistickým výhledem, že se mi podaří správné řešení najít.
Přeci jen, vstoupit do síně šachové slávy po dvou lekcích výuky, by znamenalo naprostý zvrat v dějinách lidstva.
Na týden jsem se tedy zavřela doma a v nestřežených nočních či denních hodinách jsem svému osobnímu šachovému trenérovi předkládala jedno řešení za druhým. Po dvaceti zcela mylných pokusech jsem upadla do apatické fáze. Pak jsem obřadně spálila všechny získané vysokoškolské tituly a šla si schrupnout.
No co, do šachového gangu se prostě budu muset vetřít jinou cestou.