Poslední týdny se zdá, že na veřejnosti zavládla příliš velká pohoda a dobrá nálada. Lidé zvesela odhazují rouškové náhubky a znovu ve velkém plýtvají droždím hlava nehlava. Všechno je zapomenuto, krizi odzvonilo, na obloze je duha.
Pojďme se ale ještě jednou mrknout zpátky do minulosti, než se začneme tvářit, že se nic z toho nestalo.
Doba nouzová byla doba krutá. V ulicích zavládl podezřelý klid, který občas narušila jen líně poletující koule slámy. Z utemovaných oken občas zamrkalo zvídavé oko sousedky, která kontrolovala veřejný pořádek.
Veškerý společenský život se v době corontény přesunul hlavně do obchodů s potravinami, kde se dennodenně pořádaly bitky o droždí.
Chléb a hry vždycky dobře fungovaly i v časech těžkých. Abychom si tedy mohli pěkně pohrát i jinde než mezi prázdnými regály s těstovinami, otevřeli nám po čase také galanterie. Aby to mělo i nějakou logiku, zatrhly se státní milodary a zodpovědnost za přežití pandemie se převedla na každého občana zvlášť. No a nová únikovka byla na světě: Kdo nemá roušku, nežere.
Jenže doba byla zlá a na všechny jedince lačnící po materiálu na domácí náhubek se prostě nedostalo. S tímto faktem se ale naše rodina nehodlala za žádnou cenu smířit.
Moje sestra ihned rozjela záchranou akci. Odhodila své kojící prso stranou a vydala se neohroženě ulicemi vstříc nejbližší galanterii. Zastavila ji až kilometrová fronta na látky a gumičky.
Po hodině čekání konečně přišla její chvíle. Pokladní ji ovšem odbyla s tím, ať moc nevotravuje a vybere si něco pěkného z pestré nabídky bílých špulek nití.
Víte, ta paní za pokladnou zřejmě netušila, s kým právě hovoří. Moje sestra alias mlátička se s ničím nepárá. Je neohrožená a také schopná vyječet vám díru do hlavy, když na to přijde.
No a tak v obchodě nastalo hrobové ticho. Sestra vymrštila hbitě své ruce v bok a dupla botaskou do podlahy tak silně, až se omylem rozkašlala na celé kolo. Pokladní náznakem vytušila, že tady končí veškerá legrace (protože kašel nosí smrt). Mrkla tázavě na svou asistentku zabalenou do protichemického oblečku. Obě dvě pak rezignovaně vhodily sestře do nákupní tašky podpultové gumičky a zavřely krám.
Nutno podotknout, že i já jsem si v této době našla svou roli. Bojovala jsem kupříkladu v první linii o droždí. Po nocích jsem vyjednávala s překupníky mouky a snažila se začlenit do gangu, který nelegálně vyráběl pudinkový prášek.
Naše matka se ujala role revolucionářského kazatele a snažila se na jednočlenných demonstracích informovat občany o nebezpečí. Jejího pokřikování „Covid není chřipka, proto přecpaná je JIPka“ si ale všimla kapitalistická inkvizice. Pod hrozbou doživotní izolace však své poznání odvolala. Když ji strážníci odváděli v klepetech domů, za zavřenými dveřmi bytu ještě údajně zabrblala něco jako „A přece to neni chřipka…“
Konec dobrý, všechno dobré. Nouzovému stavu odzvonil zvoneček a všechny naše rodinné lapálie se vyřešily v poklidu a bez použití zbraní.
Byla by totiž škoda kazit si příjemnou atmosféru nouzového stavu pobytem ve věznici.