Je na čase, abych se již jako dospělá a zodpovědná osoba začala chovat tak nějak zdvořile a slušně. A jelikož mi pomalu táhne už na čtyřicítku, což je v podstatě krůček od důchodové mzdy, musím učinit zásadní změnu.
Do starobince chci totiž vstoupit s jistou noblesou a moudrostí zkušené ženy. Rozhodla jsem se tedy, že se pokusím v některých situacích mírnit projevy svých prudce bouřlivých emocí. Ano, stane se ze mě něco jako Gándhí s důstojností britské královny.
Místo bouchání pěstičky do stolu zkusím ve vypjaté situaci metodu dýchání do břicha. Podle příruček totiž buď zřejmě nedýchám vůbec, nebo to dělám uplně blbě. Dále se před atomovým výbuchem zlosti pokusím zamyslet nad situací, která mě aktuálně velmi sere. Hned poté se zaměřím na odstranění nepěkných či dokonce hanlivých slov. Ano, budou mi velmi chybět.
Můj ďábelský plán na proměnu byl hotov. A vzhledem k rozvernosti mého života jsem okamžitě dostala možnost vyzkoušet si nové chování v praxi.
Obdržela jsem totiž dopis od své bývalé lásky. Ano, byl to ten muž, ze kterého se vám naivitou podlamují kolena tak dlouho, až se vám zlomí zcela úplně. Vy pak ještě další rok nemůžete pořádně chodit, poněvadž zlomená kolena fakt bolí.
No a tento milý hoch se po více jak roce ozval a očekával velkolepé přijetí s ohňostrojem, červeným kobercem, klapajícími podpatky, šampaňským s jahodami a dojemným objetím.
Víte, já mám happy endy vážně moc ráda. Jenže s některými lidmi prostě konce happy nejsou a nebudou. Nikdy. A to ani v případě, že se postavíte na hlavu. A jelikož už na Ježíška nevěřím, ledabyle jsem mu sdělila toto zásadní sdělení: „Debile, debilní.“
Dále jsem ho chtěla udeřit lopatou do hlavy, abych dokončila své dílo rozdělané před lety. Jenže to by nebylo takové noblesní gesto, jaké jsem původně zamýšlela. Tak jsem jen zamávala pěstičkou do vzduchu a zamumlala něco jako „Čert tě vem, ty blboune!“
Je tedy zřejmé, že moje proměna bude trošičku pomalejší, než jsem předpokládala. Ale jistý pokrok tam je, to prostě musíte uznat.