Psát magisterskou diplomovou práci není jen tak. To se musí řádně promyslet. Každý krok je nutné důkladně zvážit a prodiskutovat s přáteli. Hlavně nebýt zbrklý. Pěkně pomalinku a v klidu. A běda vám, jestli mě budete stresovat.
Na mě se totiž nesmí tlačit, protože to já se pak zamknu v bytě a přeruším veškeré kontakty. Třeba i na několik let.
Naposledy mě takhle rozzlobila moje univerzita. V pátém ročníku na mě z ničeho nic začali vyvíjet nesmyslný nátlak kvůli zbytečnému výzkumu. Obtěžovali mě tak dlouho, až jsem bouchla pěstičkou do stolu a přerušila studium.
Já jim ukážu, takhle mě stresovat! To by tak hrálo! Jako by nestačilo, že jsem přijela na všechny zkoušky. Z Prahy až na Moravu jsem se kvůli tomu ve dne v noci harcovala! Vlastní krk jsem nasazovala a lhala v práci, abych mohla jezdit na přednášky a poslouchat psychologická moudra. A oni se mi takhle odvděčili. Prý diplomová práce! To by tedy nešlo tohleto.
No, co by jim udělalo, kdyby mi napsali pěkný dopis s následujícím oznámením:
„Milá slečno, za ta léta dřiny, co jste se při plném pracovním nasazení snažila poctivě a bez opisování dokončit vámi zvolený obor, vám udělujeme magisterský diplom hned a bez okolků.“
Mohli jsme celou tu kauzu uzavřít jednoduše a bez zbytečných emocí. Prostě to nerozmatlávat. Ale oni si musí hrát na dokonalost. V dopise mi jen suše sdělili, že tohle je naposledy, co mám šanci se vzpamatovat a prostě odevzdat tu magisterskou práci.
A tak píšu diplomku. Respektive mluvím o tom. Hodně a dlouze o tom vykládám všem na potkání. Bystrým jedincům to již začíná připadat podezřelé, takže budu muset změnit taktiku.
Jednou ale přijde můj čas (rozumějte až dám výpověď v práci, přestanu uklízet, vařit, prát, číst, tancovat, péct koláče, psát příběhy a rozvedu se, aniž bych kdy měla svatbu).
A to pak budete koukat, jak pěknou práci napíšu!