Předem bych chtěla naznačit, že šikana není vůbec ale vůbec hezká věc. Odmala jsem snila o tom, že budu žít mezi lidmi, kteří upřednostňují vzájemně harmonické vztahy vyznačující se rovnoprávností, respektem a otevřenou komunikací s empatickým nasloucháním a porozuměním.
V tomto bodě by se jistě dalo poznamenat, že jsem dost možná naivní žena připomínající spíše roztomilou vílu v šatičkách žijící na odlišné planetě než většina lidí. Zřejmě z těchto důvodů mi byla vesmírem seslána moje drahá sestra jako průvodce normálním životem, který je mnohdy nelítostný a krutý.
Takový život jsem poznala v momentě, kdy jsem se k ní nastěhovala na více jak dva měsíce. Předpokládala jsem, že s ní a jejím mužem budu po tuto dobu žít a hospodařit v lásce a míru. Představovala jsem si nádherné dny souznění plné inteligentních rozhovorů po večerech při svíčkách, společné večeře, snídaně i obědy a duchaplné vtípky, jimiž si osvěžíme šeď pracovních dní.
Nyní však přicházím s osobní zpovědí vycházející z objektivní reality, která mě poznamenala na celý život. To správné slovo je – šikana.
Většinou se projevuje plíživě a nenápadně a i v tomto případě tomu tak bylo. Je ale nutné zmínit, že jisté náznaky byly patrné již od prvního dne, kdy jsem vstoupila do dveří jejich domu.
Zavalená šesti obrovskými taškami jsem první den rozzářeně vstoupila do předsíně hradu a prohlásila: „Tak kde mám svou komnatu?“ Během sekundy mi u nohou přistála skrz na skrz pročůraná, ale pečlivě zabalená, dětská plenka se slovy: „Až si vystěhuješ těch pár krabic z pokoje pro hosty, tak si tam můžeš ustlat.“ Pak se ozvalo lehké dívčí prdnutí a po celé místnosti se rozlila zelenošedá mlha. Usmála jsem se v domnění, že to je všechno jen žert. O pár hodin později jsem ale zjistila, že mi nastává vojna.
Zhruba dvě hodiny jsem stěhovala armádní výzbroj a třicet dalších krabic z jednoho kamrlíku do dalšího pokoje. Když jsem si servala všechny zádové svaly a dokončila svůj první úkol, došlo mi, že nemám na čem spát. Poté následovalo další kruté zjištění zavánějící šikanou. Když jsem své dočasné chlebodárce šla požádat o nějaké to lůžko, zapíchli do mě své skálopevné pohledy a po několika vteřinách přišel švagr se spásným nápadem. Za doprovodu slavnostního vojenského pochodu a se slzami v očích mi zapůjčil své rozkládací vojenské lehátko, které od pohledu slibovalo příjemné poležení. Dostalo se mi ujištění, že je velice vhodné pro osoby, které mají potíže s bolestí zad. Spalo se na něm skutečně velmi dobře. Zhruba stejně jako na dřevěné podlaze, což ale po pár dnech opravdu vyřešilo mé problémy se zády. Bolesti náhle zmizely, svoje záda jsem od té doby necítila už vůbec.
Další den již nebylo pochyb o tom, že jsem se ocitla v moci šikanátorů první třídy. Jen co jsem vylezla ze své komůrky zničená po probděné noci na dřevěném lehátku, uslyšela jsem zahlaholení: „Kde máme čerstvý pečivo a čaj?“ Rozeběhla jsem se tedy bez jediného slova do místní vietnamské jednoty, nakoupila všechno potřebné a připravila snídani. „Proč ty plátky šunky nejsou stočené do vějířků? A taveňák si nekoupila, nebo co? Takže jdeš spát do sklepa, je ti to jasný, jo?“
Po těchto slovech jsem si dobrovolně nasypala na zem hrách a klekla si na něj. Pak jsem si vzala svou dečku na spaní a šla si schrupnout do chladných sklepních prostor. Myslím, že v některých situacích je lepší rovnou zaujmout tu správnou pozici.
Po snídani rodinka odjela i s malým dítětem a vrátit se měli až druhý den večer. Využila jsem této příležitosti k tomu, abych zbavila jejich obydlí přebytečné špíny a nepořádku. Doufala jsem, že až přijedou, zjihne jim srdce samou radostí a dny šikany budou u konce.
Jak jsem předpokládala, vrátili se nadšení z výletu. Vyprané prádlo, uklizená kuchyň a čisté pokoje je tedy doslova šokovaly. Očekávala jsem přinejmenším nanebevzetí, neboť jsem spala asi čtyři hodiny, abych vše stihla uvést do tohoto stavu. Jejich milá slova mi doteď zní v uších. Sestra mě pochválila s údivným výkřikem: „Tys to takhle pěkně uklidila, jo? Dobrý, no, a jaks to všechno mohla stihnout? Ty vole tys i vyprala, jó?“ Skorošvagr pak sestřino nadšení podpořil slovy: „Kde mám ovladač na televizi? A kde sou moje kalhoty? Tady je to všechno nějak moc uklizený! Jdi rovnou do sklepa!“ Na závěr se znovu ozvalo mocné prdnutí, které jakoby říkalo, že mám asi tři vteřiny na střemhlavý úprk do bezpečí sklepní kóje.
Od té doby se vývoj šikany posunul na tak brilantní úroveň, že stačilo, abych jen otevřela pusu a aniž bych cokoliv stačila říct, přišel jednoznačný povel: „Do sklepa!“ Občas jsem postřehla v sestřiných očích záblesk lítosti, ale naději na lepší časy mi postupem času vzaly také její stupňující se šikanátorské pokyny: „Dělej, nestíháme. Nečum a sežer to. Sklapni a nedělej hluk. Ztlum si tu televizi. Proč to máš tak potichu, dej to nahlas, já tu televizi vůbec neslyšim! Nesplachuj pořád. Jak to, že si nespláchla?“
A tak jsem prožila několik měsíců ve tmě a chladu hradního sklepa. Žila jsem tam v harmonických vztazích s brouky. Máme i několik společných fotek jako vzpomínku na romantické večeře při svíčkách. Ty jsem dostala na příděl, jakože za odměnu, abych si mohla posvítit. Nebyla tam totiž okna, ani žádné světlo. Škoda jen, že se mi za celou tu dobu nepodařilo vykřesat spásný oheň pomocí dvou pěkně zaoblených kamenů, které jsem také obdržela jako dar na uvítanou.
Ale přesto, když jsem v den odjezdu sestře a švagrovi mávala na rozloučenou, zaleskly se mi v očích slzy smutku. Dokonce jsem chtěla nadšeně zvolat: „Já nechci odjet, já chci zpátky do sklepa!“
Dosud nevím, jak je možné, že ve mně tihle šikanátoři vzbudili takové emoce. Myslím, že to bude s největší pravděpodobností Stockholmský syndrom, kdy oběť postupem času přilne ke svému tyranovi. Jinak si to prostě nedokážu vysvětlit.