Odmala jsem chtěla být učitelka. Ne jen tak ledajaká obyčejná úča, ale paní učitelka. Seriózní, rozvážná, laskavá a zároveň krutopřísná, protože bez kázně by to nešlo. Jelikož a nóbrž sny se mají plnit, tak jsem prostě jednoho ucházejícího dne přišla do okouzlující školní budovy se skromným sdělením: „Tady bych si přála učit.“
Přijímací pohovor proběhl perfektně. Ředitel školy, který mě chtěl mermomocí zaměstnat, byl velmi vstřícný a dokonce sršel lehkým vtipem. Sem tam hodil humornou glosu o školní šikaně a o dětech náhodně vypadávajících z oken o velké přestávce. Oba jsme se smáli na celé kolo a sdíleli spolu radost, jak báječné to bude, až k nim nastoupím. To, že byl evidentně zoufalý, protože do školství se ani v dnešní době kupodivu nikomu nechce, jsem v tu chvíli pro jistotu vytěsnila.
Ve svých představách jsem proto dál žhavila obrazy snové budoucnosti. Děti mě budou již z dálky s úsměvem zdravit: „Dobré ráno, paní profesorko!“ Já jim odpovím: „Hezké ráno, děti, jak pak jste se vyspaly?“ Pak se budeme věnovat učivu (samozřejmě hravou formou, se soustředěním a patřičným zapálením pro věc). Všechno půjde jako po másle. Dáme si oblíbený testík, zkoušeníčko před tabulí a v závěru zhodnotíme probíraná témata a sdělíme si, co nás čeká v dalších týdnech.
Moje vize byla jasná. Pilně se připravovat na každou vyučovací hodinu, sbírat zpětnou vazbu od dětí a kolegů, držet kázeň ve třídě, předávat kvalitní informace, rozvíjet kritické myšlení a smysl pro spolupráci.
Zbývalo už jen podepsat smlouvu a začít novou zodpovědnou kariéru. Těsně předtím jsem položila poslední zvídavý dotaz: „Jaká je výše mzdy?“ V tu chvíli zazvonil školní zvonec a pohádky byl konec.
Plat ve školství (především pro člověka bez stoleté praxe) by se dal akceptovat za předpokladu, že bych byla provdaná za milionáře a školní budova by stála za rohem mé epesní rodinné vily. Aby se těch pár namáhavých kroků vyplatilo.
Ale taková vila stojí spoustu peněz. A ty já, milí čtenáři, ty já nemám. Zatím.