Možná na ostatní působím jako jemná slečinka, která každou chvíli omdlí, pokud si bude muset sama zavázat střevíček. Pravděpodobně také vypadám jako plachá srnečka ztracená ve strašidelném lese. A tak se občas najdou muži, jenž mají dojem, že na mě zadupou a já se jakože leknu a udělám všechno, co chtějí.
To se pak nahlas zasměju, až se za břicho popadám, a dám jim pěstí. Ne jako doopravdy, ale minimálně v představě to udělám. Třeba i několikrát za sebou. Vzápětí si narovnám límeček u šatů, vytáhnu rudou rtěnku, namaluju si nějaký pěkný obličej a jdu do akce, respektive jemné výměny názorů. Pak většinou řeknu něco jako: „Hele, hele, hele. Milý muži, vysvětlím ti, jak to chodí, protože se zdá, že tápeš.“ No a věc je vyřešená.
Jednou se mi stalo, že moje krutopřísná reakce rozhodila mého bývalého kolegu natolik, že mu z toho vypadly bulvy z očí a začal lehce kuckat. Pak se vzmužil a hlubokým hlasem mocně pronesl: „Jsi ňáká hustá, ty vole!“ U toho bouchnul chlupatou pěstí do stolu a rychle odcupital pryč.
V takových chvílích si vždycky uvědomím, že jako jo – jsem asi fakt hustá. A nebojím se to ukázat.