Návštěva nemocnice není zrovna velká hitparáda. Ne že by tam nebyly kvalitní přístroje jako třeba automat na kávu a sušenky. To nemůžu zpochybnit. Nicméně obtěžuje mě trávit čas na chirurgickém sále. Zvlášť, když je venku hezky a mohla bych se místo toho potulovat kolem Labe a šťourat se klacíkem v kalužích.
Jenže doktoři mě zmanipulovali a já souhlasila, že si na jeden den přijedu schrupnout na kovové operační lůžko.
Opatrně jsem tedy rozrazila dveře a s plnou parádou nakráčela dovnitř. Přivítala mě osmičlenná zdravotnická delegace s barevnými fáborky a uspávací jehlou v ruce. Lehce jsem se na ně usmála a důrazně všechny upozornila, že očekávám pouze bezbolestné zacházení.
Sociální úsměv nikdo neopětoval. Ihned jsem tedy vytáhla svůj inspektorský zápisník a nakreslila jsem si do něj jeden velký tmavý puntík. V tom momentě mě ale položili na lůžko a přikurtovali nohy a jednu ruku do polstrovaných držáků. Zbylou končetinu mi nechali volnou. Zřejmě na podepsání poslední vůle.
To mi připadalo velice logické, a tak jsem nemocnici udělila jednoho zlatého bludišťáka. Za co jsem ovšem zdravotníky nepochválila, je skutečnost, že jsem musela být nahatá a v bezvědomí.
Další kroky byly vcelku nudné. Moje kvalitní žíly by mi záviděl lecjaký perníkář, takže můj šlofík nastal s raketovou rychlostí.
Pak už si pamatuju jen závěrečný pooperační dotaz. Otevřela jsem zlehka jedno oko a v nepochopitelné snaze být vtipná jsem prohodila směrem k chirurgovi: „To už je jako celý, jó?“ Trochu křečovitě se usmál a odpověděl: „To jste sem ani nemusela chodit, že jo…“ „No, to teda, příště už beztak nepřijdu,“ zamumlala jsem omámeně a znovu se ponořila do chemického spánku.
Celkový dojem ze sálu tedy hodnotím za jedna. Příjemné prostředí, bezva parta, čaj a houska zdarma. No, neberte to.