Pravidelně každý týden mi v nečekanou denní či noční hodinu zazvoní telefon. Kouknu na displej a uvědomím si, že můj otec stále žije.
Mimo jiné mi dojde i to, který den v týdnu vlastně je. Čtvrtek. Z telefonu se záhy ozve několik typických vět:
„Ahoj dcerko. Pudem se dneska projít?“, „Mohli bysme jít konečně na tu večeři, co?“ nebo „Tak co, už jsi doma? Ne? Já taky ne. Dneska to nestíhám, tak se pak domluvíme na příští týden, jo?“
Abyste pochopili, táta a já jsme po letech obnovili vztah rodič-dcera. Pokud se ptáte, proč jsme ho museli obnovovat, tak je to velmi dobrá otázka. Mě by to totiž taky zajímalo.
Pokud si dobře vzpomínám, došlo k tomu asi nějak takhle. Byl víkend a já se rozverně procházela s kočárkem po ulicích jednoho zahraničního města spolu s mými kamarády. Připadala jsem si v tu chvíli dost důležitě, protože přece jedu s kočárkem, ve kterém je skutečné dítě a to už něco znamená. Všichni kolemjdoucí mi musí v tu chvíli jít z cesty, protože jedu já a moje dítě. Tedy vypůjčené dítě. Jakmile začne brečet, okamžitě ho vracím původní matce. Pláč roztomilých miminek ve mně vyvolává totiž takovou úzkost, že mi samovolně praskají žilky v očích a chci se jít schovat někam hodně daleko. To mimochodem naznačuje, že ze mě bude jistě velmi dobrá matka. O tom si povíme ale až někdy příště.
Tak tedy jdu sebejistě, prorážím si cestu plnou německých přistěhovalců a najednou mi začne zvonit telefon. Kouknu na něj a spatřím jedno slovo – táta. Je to asi tři měsíce, co jsme spolu mluvili naposledy. Zvednu to tudíž s napjatým očekáváním, o čem asi budeme debatovat tentokrát. Poslední rozhovor byl totiž lehce emočně podbarvený, zvláště po kárném řízení, kdy mi vyčetl, že mu nevolám dostatečně často. Když jsem tedy přijala hovor, následovala krátká informační chvilka.
Táta: Ahoj dcero. Co děláš?
Já: Ahoj, vozim kočárek v Německu.
Táta: Aha. Hele, vymyslel jsem, že když teď bydlíme ve stejnym městě, že bysme se mohli každý týden vidět. Jít se projít nebo na večeři. Co tomu říkáš?
Já: Ehm…no, to je dobrej nápad…ale…
Táta: Viď? Tak třeba vždycky ve čtvrtek. Domluveno!
Já: No, myslim, že se nemusíme vidět každý týden. To ani časově nezvládnem asi…
Táta: Takže domluveno. Tak si to tam užij. Ahoj.
No a od té doby se náš vztah posunul do zcela jiné dimenze. Trvá to už několik měsíců a pravidelně jsme se viděli asi tak čtyřikrát. Telefonujeme si ale každý týden. Koupil mi taky jedno pivo, odvezl mě domů autem z nádraží a taky mi zaplatil alobal, který jsem zrovna potřebovala do domácnosti.
To jsou po třiceti letech úplně nové a nepoznané hlubiny duše mého otce. Myslím, že bude rád, až mu řeknu, že by si měl už šetřit na pokoj v domově důchodců. Přeci jen jsem si všimla, že už není nejmladší. Zároveň ho ale ujistím o své laskavosti tím, že ho nenechám zemřít na ulici, kdyby náhodou někdy na stará kolena upadl nebo tak něco…
Snaha upevnit vztah se prostě musí ocenit, no ne?