Mít uklizený domov je bezvadná věc. Člověk se může v klidu projít po podlaze naboso, aniž by se musel děsit toho, že se přilepí na podivnou skvrnu, která se sama hýbe. Nebo že šlápne na šroubek či hřebíček, uklouzne po rozlitém pivu a na závěr mu ujede noha po malém roztomilém autíčku.
No a takhle nějak to prostě vypadá u mladých rodičů, kteří mají první dítě a jsou z něj lehce vyčerpaní. Stíhají ho jen obstarávat a zbytek života je tak trochu zahalen v mlze.
Moje sestra a švagr jsou na tom dost podobně. To jsem pochopila po pár dnech, co jsem měla tu čest u nich na chvíli bydlet. Usoudila jsem, že bych jim mohla zlepšit náladu tím, že obstarám alespoň základní úklid. Začala jsem se tedy pravidelně podílet na chodu domácnosti, uklízet špinavé nádobí, pečovat o kuchyňskou linku a obývací pokoj a sem tam jsem uvařila něco k jídlu. Záblesky v jejich rodičovstvím vyhaslých očích mi dávaly jasně najevo, že alespoň tyhle jednoduché záležitosti, jim možná uleví a stanou se z nich znovu životaschopní kulturní lidé.
Jejich nadšení z vyluxované podlahy a umytého nádobí mě natolik rozdovádělo, že jsem začala horlivě péct koláče, štrúdly, připravovat saláty a nejrůznější pečínky, aby si rodinka v čistém prostředí i náležitě pošmákla. O víkendu jsem jim jako správná hostitelka nakoupila vždy čerstvé, voňavé rohlíky a naservírovala snídani jako v hotelu Ritz.
Všichni jsme byli nadšení, jak nám to společné hospodaření krásně fungovalo. Já jsem vařila, uklízela, prala, chodila na nákupy a starala se o dítě. Pak jsem se odplazila do práce a nakonec padla v bezvědomí do postele.
Zkoušela jsem několikrát potají vystřelit záchrannou světlici v domnění, že někdo zachytí mé SOS signály a vysvobodí mě. Vždycky jsem ale zaslechla jen zvolání: „Garsón, kde máme čerstvé rohlíky a čaj?“
To mě utvrdilo v tom, že můj plán útěku zase nevyšel. Život prostě není fér.