Vždycky jsem si myslela, že výchova dítěte a péče o něj bude sice náročná, ale jinak že to zvládnu s prstem v nose. Moje jasná představa, jak všechno kolem miminka budu dávat s úsměvem na rtech, držela mé duševní zdraví v neochvějné stabilitě a pozitivním módu. „V případě potíží,“ říkala jsem si, „prostě uděláme krátkou poradu s mým skoromužem, zhodnotíme situaci, všechno vymyslíme a bude to parádní.“ Potom jsem sama sobě zatleskala, jak to mám nádherně promyšlený a šla jsem si lehnout.
No a za pár dní se narodila tuze roztomilá malá Císařovna. A svět byl růžový a překrásný. Prvních pár týdnů jsme přežili díky chytrému vynálezu špuntů do uší. Pak jsme si užívali báječný měsíc štěstí novopečené rodinné pohody. A asi v tomhle momentu si nás začala pomaličku potichoučku obmotávat kolem svého rozkošného prstíku.
Dál už si jen pamatuju, jak mi Císařovna píše černé puntíky za školácké rodičovské chyby. Namátkou můžu zmínit třeba přebalování, které se často snažím zpestřit zpěvem. Tam se většinou zapomenu a moje dramatické sólo v rytmu „Až já budu velká bude ze mě selka“ přeruší hlasitý řev. A první černý puntík je na světě. Další následuje za oblékání ponožek, protože ty jsou zbytečné, a tak je potřeba je hned zase strhnout. Stejně jako plínu, punčocháče nebo čepičku.
Mínusové body mi pravidelně připisuje také za pomalé vkládání lžičky do úst. Je totiž nutné sázet jídlo rychle do pusy a prostě se nezastavovat. Žádné foukání, nic, to je zbytečná zdržovačka. Kromě toho mám hodně puntíků i za návštěvu toalety, kam si občas dovolím zajít. Samozřejmě s pořádným pocitem viny a křikem v zádech.
Černými puntíky je prošpikovaná i oblast uspávání. Císařovna si ráda pospí, to zase jó. Jen na to musí být vhodná nálada, čas i místo. Jinak si mě přísným pohledem prohlíží několik desítek minut a zkoumá, co to jako dělám. Snaží se za každou cenu zůstat v bdělém stavu rozverným žvatláním. V závěru mi začne strkat prsty do nosu, což jí dost pobaví a rozdivočí. V posledním tažení se mě ještě snaží zatahat za vlasy, abych věděla, že fakt ještě nejde spát. Nakonec zvolá „Hety hety hap!“ a pak už jen sklopí víčka. Já si v duchu vystřelím pár ohňostrojů a jdu se modlit, ať spí alespoň dvě… až pět hodin.
Nejvíc mínusových bodů ale jednoznačně nasbírám při procházkách na čerstvém vzduchu. Měla jsem dojem, že jízda v kočárku je oblíbená aktivita každého miminka. I tam se ale ukázalo, že v rodičovství opravdu velmi tápu. Každou procházku tak Císařovna nezapomene ohodnotit jednou hvězdičkou z deseti a urputným pláčem. Ten se dá na chvíli zastavit jen nekonečným zpěvem a úprkem zpátky domů.
Občas mě napadne udělat nějakou rebelii, a tak se jí venku snažím rozveselit pohledem na roztomilé kachničky. Císařovna ale vždycky zvedne výhružně obočí a švihne prstíkem svižně dopředu. To abych pochopila, že mám zrychlit a nezastavovat. Její pohled jakoby říkal: „Kachny jsme už viděly včera, tak nevotravuj, mámo, a jeď domu.“ A tak rychle rozjedu zlatý kočár a peláším pryč.
Někdy přemýšlím o tom, jaké to asi je – starat se o věčně spokojené miminko, které nemá svůj vlastní názor, dobře spí, jezdí rádo v kočárku a nestěžuje si na to, že koule je moc kulatá nebo něco podobně zapeklitého. Po pár měsících jsem ovšem došla k jednoznačnému závěru: To musí být určitě hrozná, ale fakt neuvěřitelná a vyčerpávající nuda!