Během svého života jsem u sebe vypozorovala zajímavý fenomén. Často dělám naprosto nesmyslné věci. Jednak odporují pravidlům logiky a za druhé jsou přímo v rozporu se zdravým rozumem. Výsledkem je pak buď perfektní zábava, nebo dokonalá tragédie. Obojí ale vždycky stojí za to.
Odmala vím, že je mi extrémně špatně v situacích, kdy se zuřivě točím dokola. Ať už při tancování polky, na houpajdě, na obřím řetízkáči a zejména na centrifuze a podobně zábavných atrakcích.
Vždycky mi proto bohatě stačilo projet se na omšelé polorozpadlé labuti a vrcholem adrenalinu pak bylo Ruské kolo.
Několikrát za život jsem ovšem reálnému faktu, že je mi z těchto aktivit tak zle, nemohla uvěřit. Domnívala jsem se, že to musí být omyl, náhlá jednodenní slabost nebo hormonální výkyv. Pro jistotu jsem tedy šla zkoušet pouťové hrátky znovu a znovu. Pořád dokola, dokolečka. A vždycky jsem se pozvracela.
No, a tak jsem se letos vydala na Matějskou pouť. Usedla jsem do několika atrakcí, které se zdály na první pohled neškodné a nezvracivé. Bylo to ovšem jen zdání. Neptejte se mě, proč jsem tam s takovým nadšením jela. Otázky tohoto typu jsou v mém případě zcela marné.
Musím ale uznat, že to byla vážně legrace. Dlouho jsem si tak pěkně nerozhodila centrum rovnováhy. Navíc jsem se poprvé ani jednou nepozvracela, takže jistý vývoj tam je. To musíte uznat.
Nicméně zdůrazňuji, že pokud tam pojedu příští rok, tak mě najdete se zbraní v ruce u stánku s papírovými růžemi. To je pro mě, jak se zdá, nejbezpečnější aktivita.