„Jsou ti trochu vidět fousky,“ řekl s chladným výrazem ve tváři a zadíval se zasněně do šlehačkových mraků. Zaklapla jsem knížku, luskla na letušku a objednala jsem si dvojitý gin a tonic. Pak jsem se s vážným výrazem ve tváři otočila na svýho kluka. Lehce jsem se usmála a s vytřeštěnýma očima mu povídám:
„Jak jako, fousky? Jaký fousky jako myslíš? A jak moc je to vidět? Takže to vypadá teda fakt blbě, jo? A žes nic neřek celý ty roky? Ježiši, ty mě necháš takhle chodit mezi lidma?!?“
Pomalinku se na mě otočil a bylo vidět, že mu v záplavě otázek praskla hlava. Zřejmě mu zkratovalo i řečové centrum – nebo by si to v tu chvíli rozhodně přál. Vyvalil na mě zoufale oči a zašeptal: „Ne. Není to vidět.“ Pak velmi opatrně začal otáčet hlavu zpátky k okýnku. V tu chvíli vypadal, jako by chtěl skočit střemhlav z letadla, čímž by se zachránil od laskavého mučení v podobě dalších otázek.
Já jsem se rozesmála, protože mě děsně baví, když mu alespoň na chvíli zablokuju jeho sexy mozek. Ještě jsem laškovně dodala: „Tak je to teda vidět, nebo to neni vidět? Je to hodně hrozný, nebo jak to teda je? Blbý, jó?“
Odpověď jsem z něj už ale nedostala. Nikdy. Naše dovolená se pak nesla v duchu nápadného mlčení a shánění lepicích pásků na kníry.