Jsem úchyl na buchty a už to začíná být velmi alarmující. Místo nočního bujarého tance v baru se ve volánkové zástěře obsypávám moukou, máslem a šťastnými vejci v kuchyni.
Začínám ideálně před půlnocí, kdy jsem nejvíc unavená. V mozku se mi rozblikají kontrolky na pečení, v očích mi zasvítí dortíky a běžím do trouby. Začnu vyrábět koláče a buchty, které pak nikdo stejně nežere, jelikož své oblíbené strávníky jsem již umučila cukrem k smrti.
Můj nejoblíbenější moučníkový tester a obětní beránek nevydržel moc dlouho. Krátce po našem romantickém seznámení jsem ho odstřelila sadou deseti druhů dortíků. Ukázalo se, že není takový držák, takže velmi brzy na to simuloval zánět slepáku. Celých čtrnáct dní pak bojkotoval další přísun sladkého a zabarikádoval se v nemocnici.
Moje mamka, jako další z obětních beránků, se přede mnou zamyká v bytě. Nezbývá mi tedy nic jiného než ji strašit občasným vytáhnutím cukřenky.
Jedinou záchranou je pro mě pak moje sestra, která odhodlaně drží, a já jí mohu vsunovat do úst své moučníkové experimenty. Je to však otázka času, kdy se i ona vzepře mému sladkému diktátu.
A tak s tím končím. Už fakt nepeču, jelikož a nóbrž mě to stejně přestává bavit. Válet se v těstě dvě noci každý týden je přece jen trochu mimo společenskou normu.
Kdyby se ale našel další zájemce, kterému bych mohla cukrovat do ouška a nevadil by mu život s diabetem, jsem ochotná své rozhodnutí změnit.