Nerada odtajňuji přísně tajné záležitosti, ale situace je kritická, a tak nemám jinou možnost.
Včera jsem mluvila s Vláďou (rozumějte s ruským prezidentem) a byl úplně v pohodě, sluníčkově naladěný. Dělal šprýmy, normálně jsme si vyprávěli historky všedních dní, já mu vykládala o tom, jak budu péct třešňovou buchtu a on jakože „Jé, tak to bych přijel…“ Prostě o válce nezmínil jediné slovíčko.
No a druhý den se probudím a zírám, že buchta je zdrclá a k tomu jako bonus se venku střílí na Ukrajinu. Víte, když se mi nepovede koláč, tak to se vždycky fakt naštvu. Když ale slyším, že začala válka, tak to se rozzlobím ale už doopravdy.
Nezbývá mi tedy nic jiného než přikročit ke kárnému řízení (v písemné podobě):
Milý Vláďo,
kolikrát jsme si říkali, že násilí je špatná věc? Kolikrát jsem tě nutila opakovat větu „Máme rádi mír, válka je fuj!“? No, neschovávej se za tím tankem, všichni tě vidíme… Víš přece, že jsme spolu odmala trénovali, jak společensky přijatelným způsobem vybíjet agresi. Dovolila jsem ti hrát si s velkýma klukama na prezidenty, abys alespoň na chvíli dal pokoj. Ale ne, tobě to nestačilo. Ty si prostě musíš zkoušet naživo poměřovat, kdo má větší kulky. Tak dobře, vybral sis sám. Jak říkal náš Milouš (rozumějte tehdejší český prezident), musíme tě izolovat, a tak ti naposledy říkám: Jdi na hanbu!
P.S. A vrať se, až budeš normální.