Předem chci říct, že můj táta není zlý člověk, což dokazuje několik faktů. Jakože nikdy nebyl trestně stíhán za vloupačku, ublížení na zdraví nebo třeba výtržnictví. Je to inteligentní muž, bývalý voják z povolání, ale člověk si na něj musí několik dlouhých let zvykat, aby ho pochopil.
Ano, tato strategie vyžaduje jisté úsilí v podobě několika desítek sezení u psychologa nebo terapeuta a důkladné sebepoznání. V neposlední řadě je také nutné absolvovat několik kurzů na asertivitu a zvládání vzteku. Konečný výsledek ale stojí za to!
Dnes se totiž dokážu postavit před svého otce a dospěle prohlásit například: „Já s tvým názorem nesouhlasím!“ nebo „Vidím tu situaci jinak než ty,“ a dokonce zvládnu říct i něco extra drzého: „Tento víkend nemám zrovna čas, nevadí to?“ Pak se samozřejmě začnu smát, aby atmosféra nenabrala příliš negativní směr. Celý hovor probíhá většinou bezpečnou formou pomocí telefonu, takže se občas stává i nepříjemná věc, že se mi prostě vybije baterka. To je život, no.
Za léta cviku je tedy vidět jasný progres. Dokazují to i naše pravidelné čtvrteční hovory, které táta zavedl. Obecně se naše komunikace po telefonu vyznačuje tím, že když už se schyluje ke konci, rozvine se několikahodinová debata, která pokryje zbytek mého večera a noci.
Naposledy jsme jen okrajově naťukli téma „moje sestra“ zmínkou, že jí chutnalo při společném obědě, na kterém jsem chyběla (jsem fakt rebel). Hovor se začal ubírat směrem k jejímu současnému nelehkému životu (je na dovolené, respektive mateřské dovolené, což samo o sobě nepotřebuje komentář).
Vše tedy vyvrcholilo vojenskou smrští pokynů, jak mám sestře pomoci, protože se přeci jen nejvíce z celé rodiny vyznám v psychologických teoriích. Dostala jsem tedy několik milých doporučení, že s ní celou situaci musím probrat a přinutit ji k tomu, aby si nechala pomoct. Moje poznámky, že ji nehodlám do ničeho nutit, se nesetkaly s velkým úspěchem. Táta nemá rád nesouhlas. To totiž zavání rebélií! A na vojně musí být řád a kázeň, to dá rozum přece, ne?
Několik desítek minut mi tudíž horlivě vysvětloval, že se nejedná o nátlak a konverzaci jsme ukončili v pozitivním duchu. Laškovně se zasmál a řekl: „No to je jasný, že ji nebudeš do ničeho nutit. Jsi její ségra, takže jí prostě musíš zavolat a říct: Přijedeš ke mně na víkend a hotovo! My ti budeme vozit dítě v kočárku a ty budeš odpočívat a spát!“
No a tím jsme krásně vyřešili sestřin problém. A navíc bez nátlaku. Chybělo už jen to hajlování. Nemůžu se dočkat, až bude zase čtvrtek.