„Tak ahoj a nezničte s holkama moc polštářů!,“ mrkne na mě šibalsky ve dveřích a je fuč. Chvíli jen tak tupě zírám na chodbě opřená o botník. Pak se konečně rozzáří malá žárovička nad mojí hlavou. „Polštářová bitva! To je ono,“ usměju se a vytáčím kámošku.
Teď už si můžete představit nekonečně zpomalené záběry růžových polštářků. Jsou lehce potrhané a líně se vznáší ve vzduchu společně s poletujícími peříčky. Uprostřed toho všeho je parta veselých polonahých kámošek, které spolu svádí sexy bitku a cákají na sebe vodu.
Jen abyste věděli, tohle je tradiční představa, se kterou můj kluk pravidelně odjíždí na svá šachová dobrodružství. Zanechává mě doma samotnou vždy s vítězným pocitem, že mi umožňuje několikadenní holčičí hrátky, při kterých si asi náramně vyhodím z kopýtka.
Nerada bych ranila jeho macho představy, ale moje zábava je malinko sofistikovanější. Většinu dní, kdy jsem sama doma, probrečím u dojemných animáků.
No, uznejte sami, kdo by neuronil slzu nad roztomilou koalou, která se potýká s existenčními problémy? Nebo třeba zpívající stydlivá slonice s božským hlasem – to je panečku příběh k víkendovému poplakání. A konečně nestárnoucí klasika Shrek s Fionou. Ti mě nikdy nezklamou, protože to je pokaždý doják jako prase.
Popravdě, vždycky tím sama sebe trošku vyděsím. Tak abych se vrátila zpátky do normálního světa, jdu rychle ke dřezu a urputně myju nádobí. Pak jdu upéct nějakou buchtu a pro jistotu ještě svižně uklidím celý byt.
Jó, když jsem sama doma, je to prostě neskutečná divočina.